*autorem ilustrace je Miroslav Šesták

Legenda o Tichém jezdci

Lesy mezi Větrnou Dvoranou a Kamenou Lipou byly tou dobou podivně ztichlé, jako by i sama příroda zadržela dech po zlověstném zatmění, které před třemi nocemi přelétlo krajinu. Místní tomu zatmění říkali Přechod Svrženého, a ti, kdo rozuměli znamením, si zavřeli dveře i duše.
Stará cesta, ztracená mezi vrásčitými kořeny buků a rozpraskanými žulovými kameny, vedla k severnímu ohybu Stříbrné řeky, kde se voda shromažďuje v hlubokém rozšíření zvaném Jezero Slévačů. Tam, kde říkali, že kdysi padaly hvězdy do vody a měnily ji v kov.
Po té cestě jel osamělý jezdec. Zbroj měl zpuchřelou, promáčenou deštěm a potem. Jeho plášť byl roztrhaný a tvář šedivá jako měsíc. Meč neměl byl ztracen, nebo možná obětován. Kůň, unavený a zarudlý v očích, klopýtal, jako by každým krokem překračoval hranici mezi tímto a jiným světem.
Jezdec byl bývalý voják císařské gardy z Yrianského průsmyku. Říkali mu Valas Žeravý, ale teď neměl jméno, zbyla jen pouť a strach. Ztratil rotu, přátele, ztratil víru i rozum. V kapse měl jen zčernalý amulet s pentagramem obráceným dovnitř, nalezený u jednoho z mrtvých mágů během Bitvy u Klenotnice ohně. Nevěděl proč ho nosí. Jen že ho cosi nutí jít k vodě.
Když dojel k jezeru, kůň ztuhl. Oči mu zbělely, hříva se zježila a krok se změnil ve váhavé couvání.

Bylo to jako by něco vnímavého, nelidského, sedělo pod hladinou. Jezdec také ucítil chlad, který neměl teplotu, spíš vzpomínku na něco dávno zapomenutého.
Valas sesedl. „Napij se… jen trochu… a půjdeme dál,“ řekl tiše, jako by se bál být vyslyšen.
Ale kůň se vzpínal. Když ho táhl blíž, voda se začala vlnit. Temně a těžce, jako by v ní něco žilo. Pak se z rákosí ozval hlas. Ne slova, ale myšlenky.
„Polož dar. Odevzdej jméno. Vstup.“
Valas se zarazil. Tohle nebyl hlas. Tohle bylo volání.
Když kůň vkročil do vody, okamžitě se začal propadat. Ne jako do bahna, ale jako by se ho dotkla neviditelná ruka, která ho táhla dolů. Zvíře zařehtalo, zarývalo kopyta do břehu, ale nic nepomáhalo.
Jezdec křičel a chtěl ho zachytit, ale voda už ho také obepnula. Nebyla studená. Byla… prázdná. Bez teploty, bez času.

Jakoby mu nohy mizely v jiné skutečnosti.
Než ho hladina pohltila, viděl ve vodě záblesk, ne svůj odraz, ale tvář s očima obrácenýma dovnitř, jakousi vnitřní jámu. Zrcadlový stín. Zatmělo se mu před očima.
Druhého dne procházela kolem Zara Rusan, sběračka jedů z Temné brázdy. Znala kraj, znala i tajemství, která se neříkají nahlas. Měla na hlavě kápi z netopýří kůže a z pasu jí visel svazek šlahounů z jedového vína.
Když se přiblížila k Jezeru Slévačů, zastavila se. Vzduch byl těžký, stromy se nehýbaly. A voda… ta tiše bublala. Ne obyčejně. Rytmicky. Na břehu ležela podkova. Pokrytá slizem, ale ne z tohoto světa. Na jejím oblouku se skvělo znamení: Tau v kruhu.
Zara ztuhla. To znamení znala.

„Brána času i trestu.“ Zašeptala. Staří tvrdili, že se otevírá jen tehdy, když je narušen tok zapomenutého.
Pokřižovala se, ale ne ve jménu Boha. Ve jménu Tří Bran, které chrání před návratem těch, kdo zmizeli ve Stříbrné zrcadlící hlubině.

Zara zůstala stát na břehu, oči přimhouřené, ruce skryté v rukávech.
Jezero dýchalo. Ne jako voda, spíš jako starý tvor, který se ještě nechce probudit, ale už ví, že není sám.
Sáhla do koženého váčku co visel u jejího boku. Vytáhla svitek z tmavé kůže omotaný měděným drátem s karneolovým očkem. Uzel paměti. Tíha v jejím krku zesílila.
Položila svitek na kámen a vzala do ruky jiný předmět pramínek vlasů, svinutý do spirály a stažený černou nití. Položila ho na hladinu. Voda ho nezhltla. Jen se zvolna otočil proti proudu, proti času.
„On je uvnitř,“ zašeptala. „Ale už to není on. Něco si ho vzalo. Možná navždy. Možná jen na čas.“
Zara si klekla a začala kreslit do bahna tři znaky. Palcem, pomalu, s přesností člověka, který nechce udělat chybu.
První znak připomínal zavřené oko – Brána zapomnění.
Druhý jako černý jazyk bez zvuku – Brána mlčení.
Třetí byl jen kruh roztržený vejpůl – Brána
Jakmile byl poslední znak hotov, voda tiše zapraskala jako led, který puká uvnitř, a ne na povrchu.
A pak…
Z hladiny se vynořila ruka. Ne prudce, ne dramaticky. Pomalu. Prsty dlouhé, nateklé, pokryté tenkou vrstvou stříbrného slizu. Na prsteníčku byl prsten císařské gardy, stále lesklý, ale… jaksi prázdný. Bez pečeti.
Zara se nezalekla. Jen přitiskla dlaň k uzlu svitku. Ten zasyčel. Uvnitř se cosi pohnulo.
„Valasi Žeravý…“ pronesla pomalu, aniž by věděla, proč jméno zní tak cize. „Ztratil jsi jméno. Přijal jsi znamení. Otevřel ses hlubině.“
Ruka se zachvěla, pak zmizela. Ale na hladině zůstala tvář.
Zara ustoupila. A pak znovu, zcela prostě a bez výrazu, pokřižovala se ne ve jménu Boha, ale Tří Bran.
Bitva u Klenotnice ohně
(~12 let před událostmi u Jezera Slévačů)
Země hořela. Ne obyčejným plamenem, ale modrofialovým ohněm, co požíral stín i světlo zároveň.
Valas Žeravý tehdy velel 2. rotě císařské gardy, těm nejtvrdším. Měli vypadat jako hradba, jako konec bitvy, jako záruka, že nepadne nic, co má zůstat stát.
A přesto teď ustupovali.
S kopce pod Klenotnicí to vypadalo jako peklo. Mlha se leskla kovově, magie byla ve vzduchu tak silná, že se každé slovo rozbíjelo ve vlnách ticha.

Vedle Valase ležel kapitán Tevrin, rozpůlený od ramene k boku. Jeho krev bublala, protože se smísila s esencí. Jeho meč tál.
„Stáhnout se… musíme se stáhnout, Valasi…“ šeptal někdo za ním, snad posel, snad přeživší. Valas neslyšel. Jen zíral dolů do propadliny, která kdysi bývala hlavním vchodem do Klenotnice ohně, pevnosti mágů, pokladu říše, místa, které nemělo existovat v žádném čase.
A přesto se otevřelo.
Ze dna praskliny vystupovalo něco temného. Těla mágů, shořelá, ale živá. Někteří měli ruce složené v modlitbě, ale vzhůru nohama. Jiní drželi v rukou kamenné ptáky bez očí, zřejmě nositele zaklínadel. Všichni šeptali zpětně slova, tekla pozpátku, jako když se přetáčí vzpomínka.
A pak Valas spatřil amulet.
Ležel tam, v krvi jednoho z padlých mágů. Černý kov, otlačený znakem pentagramu obráceného dovnitř. Symbol soběstačné nicoty.
Valas ho sebral dřív, než si to rozmyslel. Neměl to udělat. Ale v tu chvíli to nebylo rozhodnutí, spíš nutkání, jako by ho něco volalo.

Jakmile ho zvedl, okolní šeptání ztichlo.
A pak kolem něj vybuchl čas.
V jeden okamžik stál v boji, v dalším padal ve vzduchu, v jiném chvíli byl zase malým chlapcem jak si zavazuje boty v kasárnách. Obrazy prolétly hlavou jako zlomené sklíčko vzpomínek, a když se všechno zase „narovnalo“, ležel na zemi.
Všichni kolem byli mrtví.
Jediný kdo dýchal byl on a amulet, který teď pulzoval jako srdeční tep, i když neměl život.
Valas ho schoval. Nesl ho. Ani nevěděl proč. Jen věděl, že od té chvíle… něco šlo s ním.
Den poté.
Ticho po bitvě bývá horší než bitva samotná.
Když Valas otevřel oči, ležel v jámě mezi těly. Zápach spálené kůže, hniloby a roztaveného kovu byl všude. V hlavě mu zvonilo. Amulet ho tlačil v kapse příliš těžký na to, jak byl malý.
Nad ním stála polní felčarka, která neřekla ani slovo. Jen mu utřela krev s obličeje, píchla mu něco do ramene a odešla dál, jako by ho už odepsala. Možná měla pravdu.
Tři dny poté.
Valas seděl na improvizované marodce v pevnosti Durnel, obvázaný, ale bez výrazu. Císařský vyslanec četl zprávu nahlas. Hlas měl úřední, čistý, studený.
„…ztráty: 432 mužů. Mágové: 17 potvrzených mrtvých, 6 pohřešovaných. Artefakty nedobytné. Stav magické bariéry: narušen. Důvod: selhání protokolů mágů řádu Iknem.“
Valas nic neřekl. Jen hleděl na zeď. Prstem v prachu rýsoval kruh s tečkou uprostřed, znovu a znovu.
„Slyšíte mě, seržante?“ zeptal se vyslanec.
„Jo,“ odpověděl Valas. A pak po chvíli: „Nechci pohřební vyznamenání. A už nechci být voják.“

Týden poté
Zmizel. Bez rozkazu, bez rozloučení, beze stopy.
Někteří tvrdili že utekl na jih, do Bezdolí. Jiní, že skončil v žaláři a že o něm armáda záměrně mlčí. V oficiálních záznamech byl označen jako nezvěstný s podezřením na dezerci. Ale několik starších gardistů vědělo pravdu: on něco viděl.
A ten amulet co si vzal… ten nepatřil žádnému z mágů.
Jedna z ošetřovatelek, která ho zahlédla těsně před odchodem, přísahala, že když jí podal prázdnou čutoru, jeho stín zůstal stát i poté co odešel.
Mezitím Valas…
Putoval. Vždy sám. Vyhýbal se vesnicím. Nespal víc než dvě hodiny v kuse. Mluvil ve snech s někým, koho nikdy neviděl. Oslovoval ho „Uvnitř“.
Amulet se zahříval, když se přiblížil ke starým ruinám. Chladl, když se modlil. A jednou, když přespával u opuštěné kaple, spustil zvon, který nebyl zavěšený.
Od té chvíle věděl, že ho to něco volá. Ne do bitev. Ne do města. Ale k vodě.
K Jezerní hlubině, kterou znal jen z dětských pověstí.
Hlas v černém kovu. Noc byla tichá. Až podezřele.
Valas seděl pod převisem skály, na hřebeni mezi Šerými výšinami a Hliněnými jezery. Oheň neměl. Už se naučil, že světlo přitahuje věci co nemají oči. Místo toho žvýkal suchý kořen a počítal tlukot srdce. Sto dvacet… sto třicet… přestával to zvládat.

V kapse měl amulet. Nikdy ho nenasadil na krk. Jen ho nosil. Těžký jako kámen, ale ne podle hmotnosti podle přítomnosti.
Ten večer měl pocit, že pulzuje. Ne fyzicky. Jen vnímáním. Jakoby mu v hlavě někdo poklepával na lebku. Jemně. Trpělivě.
Valas ho vytáhl. Převaloval ho v dlani.
„Kde jsi byl, když jsme hořeli?“
Zamrkal. Zatmělo se mu. Ne oči, čas. Najednou nebyla noc. Byl ve stínu. Bez měsíce. Bez prostoru.
Amulet ležel v ruce. V tu chvíli se slova nezrodila v ústech, ale uvnitř hrudi. Nebyl to zvuk. Byla to přítomnost.
„Ty jsi mě zvedl. A tím i otevřel.“
Valas ucukl. Amulet upustil. Ale ten nespadl. Zůstal viset ve vzduchu.
Ne fyzicky. Ale jeho vědomí ho nepustilo. Cítil ho dál, jako když se ti vrací chuť něčeho, co jsi nikdy neochutnal.
„Máš jméno, které tě drží. Dej mi ho.“
Valas stiskl zuby. „Ne.“
„Tak ho ztratíš. Stejně. Jen pomaleji.“
Před očima se mu promítla bitva u Klenotnice. Ale jinak. Stál na jiném místě. Sledoval sám sebe jak zvedá amulet. Ale ta postava, jeho vlastní podoba, neměla oči.
Pak se obraz rozplynul. Byl zpět pod převisem. Dech těžký. Ruce studené. Amulet ležel u něj. Netečný. Ale on už věděl, že něco se v něm hnulo. A že to neskončilo.
Od té chvíle už nikdy nespal klidně.

Když se stíny pohybují jinak než světlo
Nikdy si nebyl jistý, který den to začalo.
Možná to bylo tehdy, když se pokusil přejít přes Starý most u Niževského lomu… a ráno se probudil na stejném místě, odkud vyšel. Most byl pryč. Jen rozklepaný zvuk vody a podivný dojem, že ho někdo pozoruje zpod hladiny.
Možná už dávno nespal. Možná vůbec nebděl.
Valas jedl listy, pil vodu, kráčel dál. Ale čas se netočil dopředu. Západ slunce se opakoval. Stromy měnily kůru. Kůň, který ho měl opustit dávno, se najednou znovu objevil. S rozbitým sedlem, krvavým okem, ale živej. Ne reálně. Jen… byl tam.
A jednou, a to si pamatoval živě, v noci narazil na sám sebe.
Šel proti sobě lesem. Oblečený stejně, krok stejný, ale jeho druhé já mluvilo slova, která nikdy neřekl.
„Nepodávals mi ten amulet. Já ho sebral tobě. Jen si to nepamatuješ.“
A pak zmizel. Ne jako stín. Jako myšlenka, která se vytratí dřív, než ji chytíš.
Zrcadlení.
Jednou večer došel k malé kapli. Věděl, že tam nebyla včera. A uvnitř seděla žena v šarlatovém plášti. Vlasy jí visely jako mokré provazy, oči měla zavřené, ale když se přiblížil, promluvila:
„Valasi. Už nemáš stín. Víš to?“
Podíval se k zemi. Měla pravdu.
„Co jsi zač?“ vydechl.
„Jsem tvůj svědek. Až se ztratíš úplně, já budu ta, co to zapíše.“
„Kdo tě poslal?“
„Ty.“
Pak zavřela ústa, ale dál mluvila v jeho hlavě.
„Spíš. A bdíš. A to, co nazýváš časem už tě dávno opustilo. Jsi v Chodbě. A Chodba má jen jeden směr k vodě.“
Valas vykřikl. Probral se ve tmě. Stál uprostřed lesa. Ale… u nohou měl zválený popel, a na kůži stromu někdo vyryl:
„Neptej se co jsi ztratil. Zeptej se proč tě to nenechá jít.“
Teď už rozuměl.
Nebloudí.
Neztratil cestu.
Cesta bloudí jím.
A amulet? Ten už si nebral do ruky. Teď ho nosil pod kůží, ve snu, ve vzpomínce. A slyšel jeho tep. Pořád.

Byl večer. Nebo ráno. Možná oba zároveň. Když Valas dorazil k Jezerní hlubině, kterou znal z dětských nočních děsů, už věděl, že se nevrací. Ani z místa, ani z myšlenky.
Voda byla tichá. Bez vln. Jen skleněná vrstva mezi dvěma světy.
Amulet ho netlačil. Byl součástí jeho srdce. Nebyl ani v kapse, ani na hrudi. Jen tam byl. Jako rytmus co není tvůj, ale nutí tě kráčet.
„Jsem tu,“ řekl.
Ne jako oznámení. Spíš jako kapitulaci.
Z rákosí nezazněl hlas. Tentokrát přišlo světlo. Bílé, ale bez tepla. Jakoby někdo rozbil měsíc a rozsypal ho do vody. Pak z hladiny vystoupila jeho vlastní ruka.

Ne podoba. Ne odraz. Skutečná ruka, ale časově opačná. Stáří se v ní rozplývalo. Byla to jeho ruka z dětství, ale i z budoucnosti, kterou nikdy nezažije.
Valas udělal krok do vody.
První vlnka byla měkká, téměř laskavá.
Druhý krok, nádech ho zradil. Ne že by mu došel vzduch. Jen si uvědomil, že už nedýchá.
Třetí krok, zmizela hladina. Voda se změnila na prostor. Ne tekutinu, ale stav bytí, který neklade odpor.
Pak padal.

Tma ho nepohltila. Byla v něm. Ale zároveň ho osvětlovala zevnitř.
Slyšel všechny své myšlenky zároveň. Ne jako hlasy. Spíš jako symfonii toho, kým mohl být.
Někde vedle něj stál on sám. Nebo alespoň verze, která nikdy neodešla z bitvy. Měl oči, pevný postoj a meč u pasu.
„Zůstals živej. A přesto jsi zemřel jinak.“
Jinde uviděl sebe jako dítě, jak si hraje s kovovým vojáčkem. Ten měl pentagram místo tváře. A usmíval se.
„Nebyl jsi stvořen pro vítězství. Byl jsi stvořen pro paměť.“
A nakonec přišla bytost. Ne tvář, ne tělo. Soustředění všeho ztraceného.
„Valasi Žeravý. Už nemáš jméno. Ale můžeš být Bránou. Pustíš mě?“
Nebyla to otázka. Byla to nutnost.
Valas se usmál. A poprvé od pádu do Klenotnice řekl:
„Ano.“
A pak… nebylo nic.
Jen záblesk pod hladinou. Jakási jezdecká postava, která se nehýbe, ale pluje… a hledá cestu ven.

Muž, který vypadal jako Valas, byl spatřen poprvé u Staré šachty v Kamené Lípě. Nemluvil. Jen stál.
Když ho viděl starý paznechtář Droban, zakřičel:
„Valasi?! Tys přežil, ty zatracenej?“
Muž se otočil.
Oči neměl. Jen vnitřní odraz něčeho, co se hýbalo dovnitř.
A když se usmál, zubům chybělo ukotvení. Jakoby úsměv patřil někomu jinému.
Droban se už nikdy nevzpamatoval. Začal psát znaky do bláta a mluvit o jezdcích pod kůží světa.
Když Valas projde.
Zvířata se ztiší.
Ptáci padají z oblohy, aniž by je něco zasáhlo.
Děti začnou kreslit kruhy. Ne vědomě, prostě to dělají.
Studny zní prázdněji.
Sny začnou bolet.
A v den, kdy se zjeví u nějaké vsi, všichni ve spánku volají jediné slovo:
„Zrcadlo.“
A co je za tou maskou?
Občas si stáhne kapuci. A tehdy je vidět tvář složenou z ostatních. Z Valase, z vojáků, kteří padli. Z mágů z Klenotnice. Z dítěte, které kdysi mávalo z okna. Z tvé matky. Z někoho, koho jsi ztratil, ale nepamatuješ si kdy.
A někdy, jen někdy, ta tvář promluví:
„Já jsem byl jméno. Teď jsem paměť. A hledám cestu zpět.“

Jednoho rána. Mlžný závoj. Když se blíží k Jezeru Slévačů už tam nestojí voda. Jen zrcadlo.
A v něm postava. Stojí na vodě. Nevrhá stín.
Zara sevře hůl. Ne ve strachu. Ve vzpomínce. Protože i ona… zná hlas z amuletu.
„Valasi,“ zašeptá. „Nebo co z tebe zbylo…

Nevracej se. Ještě ne.“
A z hladiny se ozve to nejtišší možné zaklepání.
Tři krátké údery.
Jako když někdo prosí o vstup.