Rostou?

Přál bych každému alespoň jednou zažít ten jen těžko popsatelný pocit zvláštní vnitřní radosti a sebeuspokojení, hraničící až s euforií, kterou mívá myslivec, vracející se domů plný předchozích loveckých zážitků. Přesně tak nějak jsem se cítil jednoho červencového rána já. V kufru mého auta se vezl srnec, kterého se mi dobře mířenou ranou podařilo složit krátce po rozbřesku, jen malou chvilku potom, co se slunce začalo vyhupovat nad obzor. Když jsem srnce věšel doma v kůlně na hák, vrátila mě z oblačných výšin zpět do reality manželčina všetečná otázka: „Kde máš játra, dědku?“ Játra z čerstvě uloveného kusu totiž patří v naší rodině k oblíbeným pochoutkám. Musím vždy dávat dobrý pozor, kam ránu posadím, aby je kule nerozbila. S hrůzou jsem si uvědomil, že jsem játra nechal ležet v trávě na pasece, kde jsem ani ne před hodinou rušil svůj úlovek. Popadl jsem ve spěchu náš starý houbařský košík a honem pro ně uháněl zpět do lesa.

Zaparkoval jsem na krajnici u ústí lesní cesty s předsevzetím, že těch několik stovek metrů dojdu pěšky. Hodně se mi ulevilo, když jsem játra našel ležet na místě, kde jsem je po ránu tak lehkomyslně opustil. Obřadně jsem je uložil na dno košíku, vystlaného zelenými ratolestmi z okolních listnáčů, a spokojeně vykročil zpátky k autu. Vtom vidím proti sobě přicházet postaršího pána. Na první pohled jsem v něm rozpoznal houbaře. Evidentně spěchal, neboť měl dojem, že se opozdil, když už se jiný jeho kolega navrací z lesa.

Vzájemně jsme se pozdravili a já si nemohl nevšimnout, jak nenápadně pokukuje po mém košíku, aby si prohlédl můj houbařský úlovek. Po jeho obligátní otázce: „Tak co, rostou, rostou?“ jsem ho nechal letmo nahlédnout do košíku a jen tak mimochodem prohodil: „ Ani nevím, jestli je to vůbec jedlé, tam v mlází je toho habaděj, budu s tím muset do poradny.“ Tak trochu naivně jsem očekával, že se mému žertíku oba společně zasmějeme. Vzápětí se však ukázalo, že jako šprýmař jsem fatálně selhal. Zvědavý výraz v jeho obličeji totiž vystřídal úžas a hned poté začal brunátnět. To asi následkem záchvatu závisti nad mým houbařským štěstím. Usoudil jsem, že bych ho neměl obsahem svého košíku dále provokovat a bez rozloučení jsem svižným krokem vyrazil k silnici. Nechci se chlubit, ale inzultaci jsem tak určitě unikl jen o fous. Nikdy bych nevěřil, že houbaři jsou tak agresivní. Zřejmě mě adresovaná neslušná slova, která se za mnou z lesa ozývala, byla zřetelně slyšitelná až u prvních chalup nedaleké vesnice. Naštěstí se doma manželka na ty játra tvářila o mnoho přívětivěji. Slíbil jsem sám sobě, že se už vícekrát do hovoru s žádným houbařem nepustím.