Na dně

Žádné strachy, nemíním rozebírat úžasnou hru od Maxima Gorkého „Na dně,“ na kterou jsme museli v rámci třídního uvědomování se školou povinně do divadla. Hra pojednává o zbídačených lidech na dně lidské společnosti. Herci to tenkrát ovšem neměli lehké, protože my, znudění studentíci jsem po nich stříleli prakem bábrdlata, takže dokonce přestali hrát a my jsme samozřejmě z toho měli veliký průšvih. I kantoři s námi nějakou dobu nesměli mluvit. Takže ne, o této hře již zde nepadne ani zmínka.

Jako většina obstarožních lidí si nekrátíme trýznivě dlouhé večery milováním, nýbrž koukáním na televizi. A to děláme velkou chybu, protože to, co vidíme na nás pak uvalí hlubokou depku. Vyrůstali jsme totiž v době těsně po válce, kdy celkem po dlouhá léta, byla jak česká, tak zahraniční kinematografie, korektní. Vulgarismů se na stříbrném plátně užívalo sporadicky a nešlo o opravdu tvrdá vulgární slova. Nebylo tomu totiž zapotřebí. Filmy většinou měly divákovi co říct a nespočívaly na plytkosti jako je tomu dnes. Pamatuji se, že se obecenstvo mohlo umlátit smíchy, když v divadle Semafor se v jedné bezvadné hře utrousilo celkem nevinné slovíčko „prdel.“

Rodiče nás vychovávali k slušnosti, doma jsem slyšel jenom jednou sprosté slovo, které k maminčině konsternaci utrousil tatínek, když se bacil kladívkem do palce, bolestí
poskakoval na jedné noze a vykřiknul „Kurva jedna mizerná.“ Nikdy více jsem sprosté slovo doma neslyšel. Tatínek se za svoje provolání hluboce zastyděl, omluvil se nám a řekl, že slovo „kurva“ už od něj nikdy neuslyšíme. Klobouk dolů, slib dodržel.

A proto zdravým rozumem nemohu pochopit, co se s naší společností za posledních, řekněme 30 let odehrálo. Co je nám nabízeno není nic jiného než naprosto nehodnotný škvár. Převážná většina filmů je o masových vraždách, kde je zločin naturalisticky zobrazen v detailech, ze kterých je divákovi na nic, a o zločinech vůbec. Policejní a válečná tématika plná hrůz převládá. Život přestává mít cenu, zabíjí se na veliko a co možná nejkrutějším způsobem. Psychologové a psychiatři by potvrdili, jaký dopad toto má hlavně na mladého člověka. Není divu, že kriminalita mládeže vzrůstá do hrozivých rozměrů.

A co teprve dialogy, které jsou v dnešních dnech doslova prošpikovány těmi nejvůlgárnějšími slovy, které se valí z úst policejních náčelnic (jistě jste si všimli, že díky politické korektnosti jsou většinou policejní šéfové ženy) a filmových postav včetně dětí. To, co bývalo tabu je dneska běžná mluva. Stoka se na nás valí z televizních obrazovek, filmových pláten a divadelních jevišť. To, jak v dnešní době mluví děti téměř předškolního věku je neuvěřitelné. Stačí, co mně řekne dcera učitelka na základní škole. Jak se děti vůbec opovažují mluvit se svými učiteli. Malý Johny pošle ředitelku kamsi, ani nemrkne. Od hlavy k patě potetovaní rodiče, kteří si jdou nevychovaného synka vyzvednout, protože je za trest po škole, nemohou uvěřit, že synáček by mohl něco takového ředitelce říct, protože „takhle se u nás, kurva, nemluví!“ Málem ředitelku zfackují a pošlou na ní stížnost, která se samozřejmě musí projednat, a nakonec se ředitelka rodičům musí omluvit.

Přítel mně doporučil, abych se podíval na populární českou bavičku, herečku a šansoniérku Ester Kočičkovou. Podíval jsem se na několik jejích skečů. To, co jsem viděl mně zalilo oči slzami. Ne však bohapustým smíchem, který zněl v hledišti, ale smutkem, v jakém bahně se česká kultura nachází. Tato svérázná umělkyně nemá naprosto žádné zábrany a to, co na jevišti provádí, je něco neskutečného. Podívejte se, budete souhlasit. Stačilo mně shlédnout scénku, která pojednávala o malém českém sebevědomí. Umělkyně navrhla, že nová česká hymna by mohla národní sebevědomí utvrdit. Bezostyšně požádala obecenstvo, aby, když je při svém zpěvu pobídne, všichni skandovali „Kunda sem, kunda tam.“ Což byla samozřejmě úžasně vtipná narážka na bývalého prezidenta Miloše Zemana, který kdysi něco takového řekl. Narvaný sál radostně skandoval, jak ženy, tak muži se v sále mohli potrhat smíchy!

Ano, konstatuji, že jsme jako společnost skutečně na dně. A to na pěkně bahnitém, ze kterého je velice obtížné se vyhrabat. Malá země, s takovými kulturními velikány, kterým by v současné době zbyly oči jenom pro pláč!

Nabízí se otázka:

„Copak se nenajde nikdo, kdo by burcoval svědomí těch, kteří jsou příčinou našeho kulturního úpadku?“