Kyvadlo času

Včera, 22. července 2025, jsem obdržel e‑mailem zprávu od mého přítele, kapucínského kněze Roberta ze Sicílie. Studovali jsme spolu v 80. letech teologii v Římě. Píše:

„Petře, jsou zde nesnesitelná vedra. Na některých místech na Sicílii naměřili dnes 48 stupňů Celsia a do pátku tohoto týdne prý může teplota stoupnout až na 50 stupňů. To je už i na mě příliš…“

Pak jsem se podíval na zprávy o počasí na internetu, a opravdu. V celé jižní Evropě, nejen na Sicílii, ale i v Řecku, Španělsku a v částech Turecka padají momentálně teplotní rekordy.

Tento trend stoupajících veder, sucha a následně silných bouřek či lokálních povodní sledujeme již několik let. Je úplně jedno, jestli někdo věří nebo popírá klimatické změny, způsobené lidským faktorem. Faktem je, že se klima mění. A faktem rovněž zůstává, že bez společné angažovanosti a pomoci všech národů, budou mít důsledky těchto změn nedozírný dopad na život na této planetě. Jakoby těch přírodních katastrof ještě stále nebylo dost! Politici a vůdci různých zemí se stále nejsou schopni v této záležitosti shodnout, a namísto toho, aby začali pomáhat zemím, které sužují přírodní katastrofy, tak je ještě mnohonásobně zintenzivňují svými vojenskými výpady proti jiným zemím, a místo aby oheň zkázy hasili, tak ho „přiléváním oleje“ ještě zvětšují. A tak se my všichni — spravedliví či nespravedliví — nacházíme na tom jediném korábu plujícím vesmírem, který, jak se zdá, se řítí do neštěstí.

Vzpomněl jsem si na projev, který minulý týden pronesl rakouský prezident Alexander Van der Bellen. Nikdy jsem se netajil tím, že si ho vážím jako moudrého, vzdělaného a věřícího člověka. Svým projevem mě tedy nejen potěšil, ale hlavně povzbudil, protože ukazuje cestu, jak dál do budoucnosti. Cituji:

„Co se týče budoucnosti, žijeme v zajímavých, leč nejistých časech. Letní vedra lámou rok od roku vyšší rekordy na stupnici měřících systémů. Některé důsledky stupňujících se veder na společnost dovedeme rychle odhadnout, jiné jsou v nedohlednu. Příliš mnoho krizí. Mohlo by se říct, že už je ani nestíháme ignorovat, což je typický obranný mechanismus člověka, když špatné zprávy raději vytěsňuje. Ale při takovém množství krizí to už nejde.

Jak je jen možné najít v takovém chaosu nějaký princip, který by nám mohl pomoci nalézt pohled plný důvěry a neklesnout do hloubek totální beznaděje?

Jeden z možných scénářů je, že to vše není tak špatné. Že všechny ty věci, které se dnes dějí, se znovu samy uklidní, války nějakým zázrakem skončí, lidé se vrhnou ostatním do náruče a nastane zlatá doba lidstva. Není to nemožné, ale není to ani pravděpodobné!

Jiný scénář je přesně opačný: Že totiž všechno bude eskalovat, bude ještě hůř, že my všichni neodvratně směřujeme k apokalypse. Svět zachvátí obrovský plamen a zahyne ve fenomenálním krachu respektive zhroucení.

Ani tento scénář není nemožný a není také pravděpodobný. Ale přiznejme si, že je mnohem pravděpodobnější, než ten první scénář.

Já osobně ale považuji za nejvíce pravděpodobný tento třetí scénář:
Budoucnost nebude ani nebeská (paradiesisch), ale ani apokalyptická. Bude to doba turbulentní, nepředvídatelná, jednou bude probíhat dobře, pak zase chaoticky, ale jakým směrem udeří kyvadlo času, to bude hodně záležet na nás, na naši odvaze umět přijmout realitu a společnými silami hledat cestu do dobré budoucnosti. Vytvořit atmosféru důvěry a optimismu, jakýsi nový MINDSET — způsob myšlení, vnitřního nastavení a vnitřních hodnot — to by měl být cíl nás všech.“

Přál bych si, aby tyto myšlenky zazněly jako programová vize všech politických stran — pro všechny lidi.

Alexander van der Bellen, zahájení Bregenzefestspiele, 16. července 2025, ORF.AT,