Moje štace v Kanadě pokračování

Příští den se Kathy k mému velkému zklamání neukázala. Místo ní si mně přišel vyzvednout od nešťovic poďobaný seržant.

„Kathy se omlouvá, že pro tebe nemohla přijet. Prý včera snědla nějaký zkažený kuře a teď je jí špatně a má asi nějakou otravu,“ řekl policajt na vysvětlenou.

„To znám velice dobře, všichni blili, jen já jsem zvracel,“ zafilozofoval jsem,

aniž bych býval čekal odpověď. Pak jsme se jeli koukat na ohňostroj a tleskat panu ministerskému předsedovi, který se mezi lidmi oslavujícími Kanadský národní den, z politických důvodů objevil.

„Včera jsem na procházce viděl chlupatýho bobra,“ pochlubil jsem se seržantovi, aby řeč nestála.

„To jsi měl z pekla štěstí. To je už dávno, kdy jsem já bobra viděl naposledy,“ odpověděl seržant zasněně a oplzle se zasmál.

„Co je na tom tak směšnýho vidět vaše krásný, plachý zvířátko?“ zeptal jsem se nevinně.

Seržant se začal smát, až se za břicho popadal. Vysvětlil mně, čemu se v Kanadě kromě zvířátka také tak říká. Že jde také o lidové označení dámského pohlavního ústrojí jsem samozřejmě nevěděl. Hned jsem si uvědomil, že to byl tedy důvod, proč se včera Kathy tak začervenala, když jsem jí říkal, jak rád bych si bobra pohladil!

Měl jsem v té Kanadě ale stejně pech. Vykurýrovaná Kathy mně totiž oznámila, že je odvelena i s tím jejím koněm do Londýna, kde bude dělat na tom zvířeti tajtrdlíky a Kanadské jízdní policii čest a slávu. Zklamaný jsem se rozloučil s Ottawou a odjel jsem, tentokráte pohodlným vlakem, do Toronta.

V letním Torontě mě radostně přivítal šéfinspektor Tom Black, který mě odvezl na policejní akademii, která ovšem oproti Ottawě bzučela životem. Jelikož byl pátek odpoledne, navrhnul jsem slušně vypadajícímu Tomovi, že bychom mohli ochutnat nějaký kanadský mok. Zdvořile můj pošetilý návrh zamítnul s tím, že jednak nepije a pak že musí domů srovnat syna. Jelikož jsem Toma neznal, na nic jsem se neptal a uchýlil jsem se do hospůdky, kde jsem s chutí koštoval jedno pivko za druhým. A že je svět malý dokazuje to, že jsem v tom zakouřeném baru narazil na našince. Ne na turistu, ale na muže, který se mi představil jako Jóža. Byl to Kanaďan slovenského původu a jako takový neholdoval pivu, ale drsné kořalce. Co navíc, sloužil u Kanadské jízdní policie. Krásně jsme si to v tom lokále s Jóžou užili. Rozjařeni, za zpěvu slovenské hymny mně nový kamarád daroval nádhernou část uniformy, slavný statson klobouk. Ten mně navíc podepsal rtěnkou, kterou si vypůjčil od podroušené dámy, čímž mně udělal velikou radost. Musel jsem mu ovšem přísahat, že budu o klobouk s láskou pečovat, napínat ho na speciální dřevěný napínák, pucovat ho a chovat se k němu důstojně, jak to musí dělat každý příslušník Kanadské jízdní policie. Jestli chudákovi Jóžovi za to, že mi daroval snad nejdůležitější kus svojí uniformy, dali důtku a zarazili mu povýšení, nevím. Doufám ale, že projev kamarádství přežil bez úhony zrovna tak jako jeho klobouk, kterému se návštěvy obdivují, když je zavedu so mého kumbálu v Melbourne, kde je vystavený.

Příští ráno si mě vyzvednul Tom, který přijel s třináctiletým synkem Johnem. Společně jsme vyrazili na překrásný výlet k Niagarským vodopádům. Díky předešlému večeru s Jóžou na mě padly těžké únavy a netrvalo dlouho a usnul jsem jako dřevo. Blažené hnípání přerušoval zvídavý John, který mně kladl tisíce otázek týkajících se života v Austrálii. Vždycky, když na mně vypálil otázku a já na ní ospale odpověděl, otec zastavil, vytáhnul policejní notýsek a hbitě do něj něco psal. To udělal několikrát, než jsme dorazili ke slavným vodopádům.

Ten den u Niagary jsem přišel na novou, krásnou věc. A totiž že člověk může vnímat krásu kolem sebe a užívat si života bez pomoci alkoholických nápojů. Byl to parádní den. Jen mladý John vypadal nějak schlíple.

Nazítří mě Tom vyzvednul na akademii a hned se moc omlouval za nepřístojné chování svého syna.

„Kluk nemá žádné vychování,“ řekl a pokračoval

„To, že tě pořád rušil stupidními otázkami, je nevychovanost prvního řádu, kterou nelze tolerovat. “

“Taky jsem ho za to patřičně potrestal,“ řekl a významně si poťukal na policejní opasek s těžkou lesklou přezkou.

„Všechny ty jeho pitomý otázky jsem si během cesty pečlivě zapisoval, a po příjezdu domu, jsem ho, smrada, konfrontoval,“ vytáhnul se Tom.

Já jsem jenom prohodil, že mně Johnovi otázky vůbec nevadily, spíše naopak. Řekl jsem, že má príma kluka, který to v životě někam dotáhne. V duchu jsem si řekl, že je ten policajt stejně ale podivný chlap. Do hospody nechodí, poznámky si píše do notýsku a pak vlastního synka tluče za přirozenou zvídavost. Krátce řečeno, šéfinspektor je pako a od lidí jako je on raději dál…
Večer jsem zavolal domů, potěšil jsem se hlasy svých milých, zabalil jsem a těšil jsem se na zítřejší odlet do Anglie.