Co mají společného?

Cestování je pro mnohé z nás nejen zdrojem odpočinku či poznávání jiné krajiny, jiných zvyků a odlišnosti kultur, ale často i duchovních zážitků, inspirujících k zamyšlení. Ty často mohou vést k sebereflexi, dokonce i k přehodnocení vlastních priorit. Z „cizího“ – neznámého a neověřeného — máme většinou obavy, cítíme nedůvěru. Ale to „cizí“ zároveň otevírá širší pohled na svět a v jeho důsledku nám poskytuje i určitý nadhled a snad i pokoru, neboli nebrat sám sebe příliš vážně a mít respekt k ostatním. A v neposlední řadě, seznamování se s nepoznaným v nás umocňuje i chuť k větší odvaze. Tuto zkušenost máme zřejmě všichni.

Při každé své cestě rád nalézám cosi nového, zajímavého a cítím silnou potřebu se o své zážitky podělit. Z několika letošních cest a setkání vyčnívá v mé mysli hlavně cesta na Sardinii.

Jako věřícího člověka mě vždy zajímá návštěva kostelů, a to nejen kvůli jejich historicitě, ale i z důvodů účasti na bohoslužbách. Je to zvláštní fenomén, když se katolík ocitne kdekoliv na zeměkouli a zjišťuje, že rituál slavení mše je všude stejný, zároveň však v něčem odlišný. Místní věřící mluví jiným jazykem, zpívají jiné písně a jejich projevy zbožnosti nejsou totožné s těmi mými. Pozorovat různorodost ve stejnosti je pro mě vždy velký zážitek. A fascinují mě i místní svatí, tzn. ti, které papež sice prohlásil za svaté pro celou mezinárodní církev, ale v zemi, ve které já žiji, se o nich téměř nic neví. Kdo ví například na Havaji či na Sardinii o slovanských věrozvěstech Cyrilu a Metoději, nebo o svatém Václavu, Ludmile, Janu Nepomuckém apod.? A co víme my, Slované, o svatých Damiánovi a Marianě z havajského ostrova Molokai?

Nebo co víme my Češi a Slováci o nějakém svatém Ignazio z Lacony či blahoslaveném Nicola (Mikuláši) z Gesturi? Ruku na srdce, asi nic. Ani já jsem o nich moc nevěděl, i když něco přece, neboť oba byli řeholníky z Řádu kapucínů a tento řád mě dodnes bytostně zajímá. Ale i já jsem byl zaskočený, když jsem přiletěl do Cagliari a zjistil, že těmi, kým jsou pro nás např. svatý Václav či svatý Jan Nepomucký, jsou pro obyvatele Sardinie Ignazio a Nicola. Jsou po nich pojmenované ulice, mnoho náměstí se pyšní jejich sochami, děti se o nich učí v hodinách vlastivědy, náboženství a dějepisu. A přitom ani jeden z nich se nedá srovnat s našimi, ve filozofii, teologii a linguistice fundovanými slovanskými věrozvěsty. Sardinští svatí byli prostými řeholníky, laiky. Jeden, Ignazio, byl dokonce analfabet, a druhý, Nicola, když něco psal, měl prý styl psaní jako žák třetí třídy základní školy.

Ignazio da Laconi

Ignác žil v letech 1771–1781, Nicola v letech 1882–1958. Přesto, že každý žil v jiném století, svým životem si byli podobní jako vejce vejci. Oba vstoupili do stejného kláštera v Cagliari, oba v něm působili jako žebrající bratři — questuanti — oba jsou pohřbeni ve stejném kostele kapucínského kláštera. Kolik kostelů a kolik měst na světě se může pochlubit tím, že mezi jeho klenoty patří dva světci?

Italské slovo questuante se v minulosti používalo vysloveně v souvislosti s řeholní činností, která spočívala ve dvou faktorech: Kapucínský řád, tak jako před ním Řád Františkánský, ale i jiné, je tzv. „Chudý Řád“, někdy se nazývá i „Žebrající Řád“, ale toto označení není zcela správné, tudíž ho nepoužívám. Ideálem takových řádů byl život chudého Ježíše, dle svědectví, které je zapsáno v Evangeliích. Řeholníci dávají volbou pro takový řád najevo, že nechtějí na ničem lpět, na žádném majetku ani penězích, ba co víc, dobrovolná chudoba je pro ně životní cestou, apoštolátem a misií. Svou volbou dávají najevo lásku k chudému Ježíši, jeho poselství chtějí hlásat nejen slovem, ale i celým svým životem. To, že tento způsob života opravdu funguje, dokazuje staletá existence takových řádů, ve kterých Bůh — takové je jejich přesvědčení — obdarovává mnichy vším potřebným k životu tak, jako když obdarovává přírodu — polní lilie či jiné květiny, které nikdo nezasel, nikdo neokopává, ani nezalévá a ony přesto rostou a nádherně kvetou pro radost všem. (Porovnej: Mt 6, 25–34)

Druhý důvod významu slova questuante je v tom, že žebrající mnich tak činí z lásky k Ježíšovi. Při kontaktu s lidmi vydává o Ježíšovi verbální svědectví tím, že o něm mluví, a zároveň poskytuje i svědectví nonverbální, protože každý má možnost na vlastní oči vidět, jak se ten mnich obléká, jak se stravuje, a jak se celkově chová.

Když tento způsob řeholního života vznikl, neexistovala televize ani rádio, natož internet. Křesťanství se šířilo nejen malbami biblických scén, jak nám dodnes dosvědčují gotické a jiné chrámy, ale šířilo se i kazatelstvím a také, na to se často zapomíná, osobním příkladem z řad mnichů a věřících. Je známá historka o tom, jak svatý František z Assisi vyzval svého společníka Egídia, aby v tichosti a beze slov kázal v ulicích Assisi. Jediné, co přitom říkal, bylo: „Bo! Bo! Bo! Mnoho mluvím a málo činím.“ Tento druh apoštolátu byl životním stylem typickým jak pro františkánskou spiritualitu, tak i pro kapucínský řád.

Sardinská spisovatelka a nositelka Nobelovy ceny za literaturu v roce 1926, Grazia Deledda (1871 – 1936), se ve svých románech často zabývala historií a zvyky na Sardinii. Vycházejíc z tvrzení jednoho životopisce, bratra Ignazia da Laconi, pak napsala tato slova:

„Nenapsal ani řádek, protože byl negramotný. Nezanechal po sobě žádnou doktrínu, protože nebyl filozof. Nezaložil žádný řád, protože nebyl mužem geniálních vizí a odvážných iniciativ. Chudý, žebravý mnich, to byl Ignazio, služebník všech, poslední z lidí. A přesto se stal nejznámějším mužem celé Sardinie v 18. století!“ Na jiném místě pak Deledda modeluje svými slovy charizmatickou sculpturu „představující bratra Ignazia již jako starého, téměř slepého, s růžencem, holí, strništěm na bradě, sluncem spálenou tváří, na kterém není zhola nic serafínského (andělského). „Přesto — pokračuje dál — je to starý sardinský pastýř, v jehož brašně se skrývají poklady moudrosti a ctností, které dodnes okouzlují.“

(Sulle orme dei Santi, Edizioni Padre Pio da Pietralcina, S.r.l., 2012, ISBN: 978–88-499‑0156‑6, str. 225–226, Po stopách svatých).

Nicola da Gesturi

Bratr Nicola se narodil sto let po smrti Ignazia. V té době bratr Ignazio ještě nebyl prohlášen za svatého, i když kult jeho osobnosti již prozářil celou tehdejší Sardinii. Nebyl to však obdiv ke svému slavnému předchůdci, ale byl to obdiv k chudému Ježíši, kterého toužil podobně jako on, následovat celou svou bytostí. I on byl jednoduchým člověkem, bez vzdělání. Po vstupu do řehole si prošel na samém začátku funkcemi kuchaře a jinými úkoly. Brzy ale zatoužil po funkci bratra questuanta. Tu pak vykonával nepřetržitě až do své smrti, celých 34 let. Když zemřel, zastavil se v Cagliari provoz. V den pohřbu byl vyhlášený výjimečný stav, přišlo 60.000 lidí. Jeho tělo pohřbili do země na jednom cagliarském hřbitově. Protože ale davy lidí nepřestávaly putovat na jeho hrob a brzy na to byl zahájen proces blahořečení, jeho ostatky byly přeneseny do kostela kapucínů. Do toho kostela, kde již uctívali svatého Ignazia. Během mého letošního 10ti denního pobytu v Cagliari jsem tento kostel i oba hroby několikrát navštívil. Asi to musí člověk zažít na vlastní oči, aby si uvědomil, na jakém místě se nachází, a co tito dva prostí bratři znamenají pro místní lidi. Neexistuje okamžik, kdy je kostel zcela prázdný. Stále je zde někdo, kdo se modlí u hrobu bratra Ignazia, ale více modlících potkáte u hrobu bratra Nicoly. Přece jen nezemřel až tak dávno, a dodnes žijí lidé, kteří ho znali osobně. K jeho hrobu, který je ve výši očí, přicházejí lidé všeho věku, mladí i staří, muži i ženy. Nejvíc jsem byl v úžasu, když k betonovému sarkofágu přistoupili muži, rukama se ho dotkli, hlavu položili na zeď sarkofágu a v tichosti a modlitbě tak setrvali nějakou chvíli. Chlapi, kteří vypadali jako nějací mafiáni, chlapi tvrdého života, dělníci, ale i hezky oblečení muži a ženy, uomini nobili…

Co tak velkého udělal tento jednoduchý, téměř nevzdělaný bratr, že ho ještě dnes tolik uctívají?

Svědci o něm vyprávěli, že byl velice tichý, rozjímavý muž a nikdy toho moc nenamluvil. Jeho tichý pohled byl především rozjímáním o Bohu, vděčností za to, co dostával, ale někdy i výtkou těm, kteří mohli dát a odmítli; odpuštěním za časté urážky těch, kteří ho považovali jen za „darmožrouta“, ale i odpuštěním vůči fanatickým komunistům, kteří ho považovali za klerikálního agitátora a propagandistu, když ho v roce 1948 během jedné vášnivé demonstrace viděli jít kolem, tak hnáni davem se na něj vrhli a zbili ho. Když pak přišli na místo policisté, aby zabránili dalšímu násilí, jen se tiše oprášil, kategoricky odmítl udat pachatele i odvoz na vyšetření do nemocnice. Řekl, že se nic nestalo a šel dál.

Nikdo nedokázal lépe pochopit bratra Nicolu, než prostá duše sardinského člověka. Když nastoupil do veřejného dopravního prostředku, cestující se předháněli, aby mu zaplatili jízdenku a uvolnili místo. On se usmíval a děkoval, nasadil si brýle, aby si přečetl nějakou duchovní myšlenku ve své malé knížce s poznámkami, zatímco jiní šeptali: „Ticho! Bratr Nicolo se modlí!“ Mlčenlivý kapucín, spíše stydlivé povahy, vytvářel ve světě zmateném hlukem tichou oázu božské intimity. Jeho ústní projevy byly vždy stručné a týkaly se modlitby, kterou byl prostoupen. Na neustálé, téměř jediné žádosti lidu: „Bratře Nicolo, prosím, modlete se za mě“ — vždy a bez únavy odpovídal: „ Modlím se. Společně se modleme. A vy se, prosím, modlete za mě.“

Během druhé světové války bylo Cagliari nejvíce zničené město Itálie, a to častými leteckými a námořními útoky. Bylo rozbité a znetvořené, zdeformované jako tělo, zmrzačené malomocenstvím.

Obyvatelé, kteří mohli, se uchýlili do vnitrozemí Sardinie, které bylo méně vystavené nebezpečí. I civilní a církevní úřady se přestěhovaly jinam. O tisícovku nešťastných civilistů, kteří zůstali v hlavním městě, pečovali kromě jiných dobrovolníků i čtyři kapucíni, mezi nimiž byl i bratr Nicola, který nechtěl za žádnou cenu město opustit.
Do kapucínského kláštera se nahrnula masa zbídačených, bezdomovců a hladových. Zde pokračoval ve své záchranné misii a z žebrajícího mnicha se stal štědrým dárcem. V záplatovaném hábitu a sešitých sandálech, zvyklý odpočívat jen několik hodin na dvou rozbitých prknech, položených na rozvrzané židli a nočním stolku, se proměnil ve štědrého hostitele, který nepůsobil jako pán, ale jako starostlivý bratr. Když siréna upozornila obyvatele Cagliari, že bombardování skončilo, bratr Nicola jako první vyběhl z kláštera a spěchal do nejvíce zasažených částí města, aby poskytl první pomoc. Pomáhal také těm, kteří bojovali s hladem a zimou, schovaní v jeskyních.

Bylo zázrakem, že sám se nestal obětí válečného běsnění, a ještě zázračnější bylo, že jeho křehká nátura, u které lékaři později zjistili řadu vážných onemocnění, se nezlomila…
(Sulle orme dei Santi, str. 411- 413, Po stopách svatých)

Matka Tereza z Kalkaty
1910–1997

Letošní „setkání“ se dvěmi duchovními osobnostmi v Cagliari ve mne evokovalo vzpomínku na Matku Terezu z Kalkaty, kterou jsem koncem 80. let několikrát osobně potkal v Římě, jednou dokonce na privátní audienci v bytě u tehdejšího papeže Jana Pavla II.

(Kdysi jsem o tom napsal článek, viz kniha Síla lásky, strana 78–80, vydavatelství Primus, Praha, 2010.)

I když tomu bude pomalu 30 let co zemřela, není snad člověka, který by nevěděl, co dělala. Sestry z její Kongregace — Misionářky Lásky – působí dodnes na mnoha místech, často právě v těch nejchudších zemích.
Tyto řádové sestry den za dnem vstávají, vycházejí do ulic a poskytují péči bezvýznamným lidem, kteří nejspíš za pár týdnů nebo dokonce dnů opustí tento svět. Svět, který nikdy neznal jejich jméno. Jestli není život po životě a jestli není Bůh, je to neúprosně zbytečné. K tomu, abyste strávili pár týdnů v dobrovolné chudobě a vzali na sebe tak nevděčný úkol mezi nejchudšími lidmi této planety, by vás mohl motivovat heroický altruismus, ale pokud by vaše práce zůstávala bez povšimnutí, a navíc by nepřinášela dlouhodobé systémové změny, nakonec by vám stejně došel dech. Misionářkám Lásky dech nedochází, protože jejich soucit s chudými neustále žene vpřed zapálení pro Ježíše. Pro ně je jejich práce bohoslužbou. Jejich deklarovaný cíl ani náznakem nezmiňuje boj proti nespravedlnosti nebo dokonce péči o chudé. „Možná, že si lidé myslí, že jsme něco jako sociální pracovnice,“ řekla Matka Tereza, když přebírala Nobelovu cenu za mír, „ale ve skutečnosti jsme rozjímající osoby v srdci světa. Dvacet čtyři hodin denně se dotýkáme těla Kristova. Trávíme dvacet čtyři hodin denně v jeho přítomnosti.“

(Matka Tereza obdržela Nobelovu cenu za mír v roce 1979. Konkrétně byla oceněna za “práci v boji proti chudobě a strádání, které také představují hrozbu pro mír“.)

Misionářky Lásky tolik nezajímá spravedlnost, ale dost je zajímá Ježíš. A tak bojují s jeho nepřáteli, přátelí se s jeho přáteli a pokud jej zahlédnou na tváři chudých, pokleknou v uctívání. Až se Ježíš podívá Matce Tereze do očí a řekne „Měl jsem žízeň a dali jste mi napít…“ (Matouš 25, 35), Nobelova cena ztratí jakýkoli význam.

(Z knihy Ušpiněná sláva, Pete Greig, Nakladatelství Rosa media, 2018, ISBN 978–80-9054–18‑9–4., str. 40. Překlad americké knihy: Dirty Glory by Pete Greig, 2016)

Vánek osvěžení —
Oáza pokoje a míru

Na začátku jsem napsal, že bych se rád zmínil o silných momentech, které mě letos oslovily a neustále je nosím ve svém srdci.

Teď jsem to splnil. Při psaní tohoto textu mě provázel pocit, jako bych ty okamžiky prožil znovu. Tu jejich sílu. Tu krásu, tu vnitřní radost z toho, že i dnes, ve světě, který se stává stále víc nepřátelským, nelaskavým, lze najít oázu lidí, vyzařujících mír a duchovní bohatsví. Ve světě, kde se ke slovu dostávají politici, ohánějící se svou mocí, svým majetkem, demonstrující slovní či vojenskou převahu. Ve světě, kde lež se stává pravdou a pravda přestává existovat, kde bílé se stává černým a černé bílým, kde ten, kdo má větší bohatství a majetek si myslí, že to je dostačující důvod k tomu, aby mohl rozhodovat i o tom, co je z jeho pohledu dobré a co zlé. Světě, ve kterém řev a hluk prázdných slov zadupává do prachu země hlasy všech těch, kteří jsou tiší, slušní, pravdomluvní, čistí a upřímní….

Příběhy osob výše zmíněných, jsou pro mě reprezentanty všech těch, kteří jsou jim na celém světě podobní. Není je slyšet, jakoby ani nebyli. A přece, právě o takových lidech kdysi promluvil Ježíš: Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi do dědictví. Mt 5,5.

Jsme vůbec ještě schopni naslouchat hlasu a životu tichých, hlasu čestných a spravedlivých? „Bůh byl v tichém vánku” je citát z Bible, konkrétně z První knihy královské (1 Kr 19,12), kde je popsáno, jak se Bůh zjevil proroku Eliášovi. Neobjevil se ve velkém větru, zemětřesení ani ohni, ale v jemném, tichém vánku. Tento biblický text se často používá jako metafora pro to, jak Bůh promlouvá k člověku, tiše a nenápadně, často právě v klidu a tichu, spíše než v bouřlivých a dramatických událostech.

Nenaslouchat jen těm, kteří jsou na reklamních billboardech, či obrazovkách televizí, jejichž jména slyšíme ve všech obměnách denně i z rádia. Ale umět slyšet i ty jiné – tiché, neznámé a moudré osoby. Je jich tolik, jen otevřít srdce! Srdce totiž otevírá následně i sluch i zrak. Umíme to ještě?

Přeji vše dobré.