Chůze

Zajímavosti z historie Chodska

Bipedálním živočichům jako je člověk nebo tučňák je chůze vlastní a umožňuje jim přemístění z jednoho místa na druhé. Tento lokomoční pohyb využívající dolní končetiny nemá u člověka pouze logistickou funkci, ale má i psychosociální a estetickou stránku. Chůze je podle názoru odborníků v rozumné míře zdraví prospěšná a navíc také skýtá příležitost k rekreačnímu nebo dokonce sportovnímu vyžití.

Sportovní chůze je lehko atletická sportovní disciplína, která se od běhu liší tím, že závodník nesmí po celou dobu ztratit kontakt se zemí. To znamená, že minimálně jedna z jeho nohou se musí v každém okamžiku závodu dotýkat země. Pokud jsou obě nohy ve vzduchu, jedná se o běh či skok. Při došlapu na zem se první dotýká země pata. Chůze by měla být rytmická, s vyváženým došlapem na paty, i s vyváženým odpichem ze špiček.
Chůze jako sportovní disciplína vznikla na počátku 17. století v Anglii, kde se šlechtici sázeli o to, čí lokaj je rychlejší. Chůze je také jedním z mála sportovních odvětví, ve kterém závodník z bývalého Československa získal zlatou olympijskou medaili. Vybojoval ji v roce 1988 na letních olympijských hrách v jihokorejském Soulu Josef Pribilinec. Zajímavé na tom mimo jiné je, že jeho nejbližší příbuzní žijí také na Chodsku.

Za počátek chodeckého sportu v Čechách je možno bezesporu označit rok 1639. V té době bývalo u mladých šlechticů zvykem podnikat takzvané kavalírské cesty po Evropě. Jednu takovou podnikl i dvaadvacetiletý syn hrabě Maxmiliána Trauttmansdorffa Adam Matthias. Vévoda z Lancasteru, se kterým se Trauttmansdorff junior seznámil při svém pobytu v londýnském Toweru, kam byli dočasně umístěni pro jakési drobné mravnostní delikty, ho po jejich propuštění pozval na své venkovské sídlo v hrabství Yorkshire. Tam se mladý Trauttmansdorff osobně setkal s nově rodícím se druhem hazardních sázek a okamžitě se stal jejich velkým příznivcem. Po návratu do Horšovského Týna na jedné z častých zámeckých slavností, snad pod vlivem většího množství vypitého vína, vyzval svého hosta Volfa Viléma Lamingena z Albenreuthu k vzájemnému poměření chodeckých schopností jejich zámeckého personálu. Ten sázku o tři kopy pražských grošů nadšeně přijal, neboť byl celkem oprávněně přesvědčen, že jeho chodští služební nemohou být v rychlosti chůze Trauttmansdorffskými poraženi. O průběhu klání nám zanechal podrobnou písemnou zprávu ve farní kronice kostela svatého Apolináře v Horšovském Týně páter Cyprián Krocar. Dovolím si na tomto místě uvést svůj vlastní překlad Krocarova původního raně novověkého latinského textu:

“V neděli před svatým Jakubem, nedlouho po ranní mši, vyšly ze zámeckého nádvoří po silnici směrem na Ronšperk dvě skupiny lokajů, oblečených ve slavnostních livrejích, nesouc na rameni na stříbrných podnosech talíře s hovězí polévkou. Cestu lemovalo množství selského lidu nejen z okolních, ale také několika chodských vsí, hlasitě povzbuzujíc své favority. Až ke Svaté Anně obě ekipy vyprovázela městská kapela. Před polednem doklopýtali Trauttmansdorffští slouhové bez polévky do Hostouně a na zpáteční cestě u Meclova vytrousili i talíře. Sloužící Volfa Viléma Lamingena se v té chvíli už s více jak hodinovým náskokem nacházeli k jeho neskrývané radosti před týneckou městskou bránou, aniž by cokoliv vybryndali”.

Tolik očitý svědek této významné historické sportovní události. Zpráva o triumfu chodských lokajů se po rakouské monarchii roznesla rychlostí blesku a tak nabídky na podobná klání od různých majitelů panství do trhanovského zámku jen pršely.

Obliba chodeckých soubojů mezi panským služebnictvem se zakrátko rozmohla po celé rakouské monarchii. Tyto soutěže byly v druhé polovině 18. století inspirací k závodům pořádaným i mimo šlechtické kruhy. Pro závodníky vznikl termín pedestriáni, který převzali i čeští průkopníci chodeckého sportu.

Závodníci byli velice slušně placeni a na vítěze se čile sázelo. Stížnosti převážně ze strany duchovenstva na šířící se hazard mezi poddanými Jeho Veličenstva často putovaly až do samotného Vatikánu. Hazardním sázkám však zabránit nedokázaly. Jedním z mnoha úspěšných chodských profesionálních pedestriánů konce 18. století byl i Vavřinec Kulhánek řečený Šmaťka z Postřekova. Přestože se v mládí nakazil infekční platypodií (lidově platfus), absolvoval 253 vítězných závodů, a v celé své kariéře byl jen třikrát diskvalifikován z důvodu zbloudění. Úspěšná chodská chodecká taktika spočívala v nasazení ostrého tempa ihned po startu, kterého se jejich soupeři většinou nedokázali držet. Umožňovala jim to zvláštní tréninková metoda, založená na kouteckém pivu. To se vyznačovalo silným laxativním efektem, působícím takřka okamžitě. Jeho konzumenti, a to nejenom sportovci, po jeho požití museli vyrazit opravdu svižným krokem.

V průběhu 19. století začali chůzi z čelní pozice na pomyslném žebříčku oblíbenosti hazardních sázek vytlačovat koňské dostihy. Ne však na Chodsku. Hledat tam nějaký hipodrom by bylo zhola zbytečné. Chodové zůstali věrni své parádní disciplíně a i nadále se přednostně věnovali chodeckým závodům.

Jedním z nejslavnějších byl etapový závod z Domažlic do Furth im Wald a zpět, pravidelně se konající již od roku 1901. Po padesáti letech v roce 1951 muselo být od jeho dalšího pořádání bohužel upuštěno pro naprostý nezájem účastníků o zpáteční etapu. Další ránu chodské profesionální chůzi zasadil v poválečném období rychle se rozvíjející motorismus. V současnosti se Chodové věnují chůzi povětšinou jen rekreačně. Velice populární amatérský dálkový pochod pro účastníky všech věkových kategorií s názvem Chodská bůta se koná každoročně v Chodské Lhotě. Ale i do té se zájemci o účast sjíždějí auty.