Moje štace v Kanadě

Moje štace v Kanadě

 

Několikahodinový let s los Angeles do hlavního města Kanady — Ottawy, byl plný překvapení, na které bych raději zapomněl. A na tomto neobyčejném letu jsem také přežil vlastní smrt.

První pocit strachu na mě přišel, když jsem místo uhlazeného elegantního pilota s prošedivělými skráněmi a v parádní uniformě spatřil upoceného tlusťocha v ušmudlané košili. Ten se také stěží narval do pilotního sedadla, zatímco podobně vyhlížející letuška roznášela teplou vodu. Pohled na ně mě přivedl k závěru, že tento let nemůže dobře dopadnout. Řeknul jsem si, že tlustého pilota musí za letu trefit šlak. Pohled na spolucestující potvrdil, že jsem na tom s pochybnostmi nebyl sám. I chlapík sedící vedle mě, který vypadal na ostříleného cestovatele, jenom nervózně na hlavě posunul kovbojský klobouk a utřel si kapičky potu. Posléze jsem učinil totéž.

K mému překvapení let probíhal hladce. Farmářovi vedle mě se pusa nezastavila. Já pil jednu teplou vodu za druhou, což mělo za následek, že jsem musel každých pár minut mluvku zvednout a jít na toaletu. Tam jsem taky pobýval, když suchý hlas pilota oznámil, že se bude přistávat a aby se pasažéři připoutali. Jenže ono se řekne, vrátit se na své místo, když právě sedíte na toaletě a náhlé zvednutí by zapříčinilo trapnou katastrofu. Když jsem se eventuelně dopotácel k mému sedadlu, letuška mě sprdla jako malého kluka. Já se usadil a z okénka jsem pozoroval rychle se přibližující přistávací dráhu. Za těchto okolností ze mě spadává strach, protože se naivně domnívám, že je lepší spadnout z výšky dvaceti metrů než z deseti kilometrů. A tak jak se přibližovala matička zem, tak jsem se stával větší a větší hrdina a už jsem se přestal bát. A pak jsem přežil vlastní smrt!

Letoun dosednul na betonovou plochu, motory řvaly o sto šest, pak ještě víc a ještě víc a najednou jsme se ocitli čumákem vzhůru a k mému úžasu se letadlo vzneslo zpátky do oblak. V kabině zavládlo hrobové ticho. I upovídaný farmář vedle mě ztichl jako pěna a pak vážně utrousil jedno slovíčko „Fuck!“

V tu chvíli se ze mě opět stal velice nábožný člověk a začal jsem se v duchu modlit, věříce, že to zabere. Letadlo stále stoupalo, když se konečně ozval celkem ledový hlas tlustého kapitána

„Sorry, dámy a pánové, ale na přistávací dráze bylo letadlo!“

„Fuck,“ řekl jsem tentokráte já a podíval se na farmáře, který se křečovitě pousmál a opět si z čela utřel čůrky potu. „To bylo o fous,“ řekl a já kývnul na souhlas.

Na podruhé jsme bez problému přistáli v Ottawě, kde na mě čekali příslušníci Kanadské Jízdní Policie. Ještě roztřesen jsem jim horečně řekl o přistávání, což mělo za příznivý důsledek, že cestou na policejní akademii, kde jsem měl být ubytován, jsme museli zajít na pivo a přežití oslavit.

Oproti tvrdým kolegům americkým jsou Kanaďané téměř jako my, Australani. Zdvořilí, korektní, pistolky erární, profesionální vystupování a velice podobný přístup k policejní práci. Jen ten správný, typicky australský smysl pro humor jim chybí. Jsou to tak trošku studení čumáci.

Inspektor Fišer mně cestou vysvětlil, že jsou právě prázdniny, což ovšem znamená, že budu na policejní akademii úplně sám. Kromě stráže, která tam čas od času zavítá. A protože byl shodou okolností dlouhý víkend, Inspektor se rozloučil s tím, že si mě příští týden přijede vyzvednout.

A tak jsem skejsnul sám samotinký v obrovské, moderní a studené policejní akademii. Nestydím se přiznat, že moje drsná duše změkla, a že se mně začalo stýskat po ženě Máně a dětičkách. I na tu svůdnou čínskou exotickou tanečnici z Los Angeles baru, jsem pozapomněl…

Hlad přerušil moje rozjímání o rodince. Díky prázdninám byla kuchyň samozřejmě zavřená. Nejbližší obchody, kde by člověk mohl něco koupit k jídlu, byly kolem pěti kilometrů od akademie. Ten večer jsem se živil slanými brambůrky z automatu na akademii.

Druhý den, přemožen hladem, jsem se pěšky vydal vyhledat nějakou stravu. Cestou se mně poštěstilo uvidět krásného chlupáče bobra. V malém městečku jsem se přejedl kuřetem, po kterém se mně udělalo šoufl od žaludku. To mě ale neodradilo od nápadu se jít vykoupat do krásného bazénu na akademii. Tam jsem plaval úplně sám a jak tak plavu, tak se mě dělalo po tom kuřeti více a více špatně a v hlavě se mně začaly honit nepěkné myšlenky. Napadlo mě, že kdybych tam v tom jejich parádním bazénu nedej pánbůh zakalil, že mě tam pak za tři týdny po prázdninách najdou ztrouchnivělého, jenom takovou kostřičku rozežranou chlórem, a že se pak ti mladí policajti budou štítit v té zamořené vodě plavat a jejich olympijský bazén jim bude k ničemu. Když jsem na to tak myslel, tak jsem se začal opravdu bát. Co kdyby… Netrvalo dlouho a kuře se ocitlo mezi mnou a lesklými dlaždičkami bazénu. Hned se mi sice ulevilo, ale s prázdným žaludkem jsem dostal opět hlad.

V pondělí jsem zjihnul, když se přede mnou objevila krásná policajtka, která mi vysvětlila, že má za úkol o mě pečovat. Uhádla, že musím mít hlad a navrhla báječnou restauraci, kde mají ještě báječnější kuře a tam, že pojedeme na oběd. Aniž jsem měl možnost cokoliv namítnout, atraktivní úřednice nás zavezla do té samé restaurace, kde jsem minulý den pozřel to zrádné kuře, po kterém jsem jim pak poblil kachlíky v jejich bazénu.

U kuřete, kterého jsem se téměř nedotknul vymlouvaje se na průjem, jsme se s Kathy skamarádili. Co mohu říci? Policajtka to byla opravdu přitažlivá s pěknou postavou, vytrénovanou na těch jejich slavných kobylách se kterými se jezdí chlubit po celém světě. Nadarmo nemají jméno Kanadská Jízdní Policie.

Při obědě jsem se podíval na Kathy a řekl jsem

„Po cestě sem jsem včera zahlédnul rozkošně chlupatého bobra. Doufám, že jich za svého pobytu uvidím ještě víc, a že si nějakého budu moci snad i pohladit. To by mně kamarádi určitě záviděli.“

Kathy se lehce pousmála, začervenala se a moje oznámení přešla mlčením. Po obědě mně na rozloučenou slíbila, že mě příští den vyzvedne, abychom spolu šli oslavovat Kanadský národní den.

Ivan Kolařík, OAM

Ivan Kolařík, OAM

Austrálie