Australské didgeridoo

Vždy jsem se zajímal o folklór (etnickou hudbu, později world music). Takže když jsem emigroval do Austrálie, samozřejmě jsem chtěl poznat tu místní etnickou hudbu. I v obchodech pro turisty lze koupit typický australský nástroj – didgeridoo (didžeridu, dydžerydú) různých velikostí (délka od asi 40 do 200 cm ) i s rozmanitým zdobením. Určitě jde o jeden z nejstarších a nejjednodušších hudebních nástrojů světa — původně vlastně termity (patří mezi šváby, nikoliv mravence, jak se často míní) vyhlodaná dřevěná trubice převážně z eukalyptového dřeva (dnes se můžeme setkat i s trubicemi plastovými). Hráč při hře většinou sedí na zemi. Na jednom konci té trubice hráč „vytváří“ různé zvuky, opačný konec mu leží na špičce chodidla.

Ten základní zvuk se vlastně vytváří chvěním rtů podobně jako u žesťů – tam ale rtů napjatých, u didgeridoo rtů uvolněných. A ten zvuk je velmi příjemný, alikvotně bohatý, prý s dobrým vlivem na duši – třeba jako u nám bližší slovenské fujary (o tom příště). Ten základní zvuk lze samozřejmě „přefukovat“, takže slyšíme hlavně dva přefukované tóny, ale jsou možné i další. A k těmto tónům hráč ještě přidává „zvuky úst“ – mlaskání, chrčení, zpěv různých slabik i celých melodických frází… Virtuózním prokombinováním všeho takto možného vzniká zvuková nabídka až nepochopitelně bohatá, zvážíme-li, že jde o velmi jednoduchý nástroj bez jakýchkoliv dírek, natož klapek. Neznám žádnou jinou „píšťalku“, která by se mohla s didgeridoo, co se týče bohatosti zvuků, srovnávat. Je to možná tím, že u nám známých „píšťalek“ zvuk se rozechvívá nárazem na dřevěnou hranu. Ale didgeridoo je sice ze dřeva, ale ten základní zvuk vzniká jako u žesťů – chvěním rtů, a tak jde vlastně o žesťový nástroj, byť ze dřeva.

Oblíbené je i napodobování zvukových projevů zvířat, což je vůbec zajímavá součást zvukové kultury původních australských obyvatel. Nedávno jsem v jednom klasickém australském filmu narazil na rozkošnou scénu, kdy původní obyvatelé večer sedí kolem ohně obklopení zvukovou džunglí ptáků, žab, hmyzu a co já vím… A oni tyto přírodní zvuky dokážou (s nevyhnutelným pokrokem spíše asi dokázali) úžasně napodobovat, až z toho vznikl „orchestr“ přírody i imitačního umu lidí. Samozřejmě, že původní smysl této dovednosti byl zvířata přilákat a ulovit. Ale rozvinulo se to nakonec i v osobitou „uměleckou“ disciplínu.

Jistě i u nás známe napodobování především jelenů… Ale že by k tomu se ještě přidala „vrána, káně, bažant…“ v jakýsi úžasný chorál přírody, to v našich poměrech z historie hudby neznám, byť hudební historici zcela nevylučují, že právě v napodobování „hlasů“ zvířat je původní inspirace vzniku hudby.

Specialitou hraní na didgeridoo je tzv. „nekonečný (cirkulární) dech“. Jde o to, že hráč se naučí „uskladňovat“ trochu vzduchu v ústní dutině a když se musí nadechnout, tak využije toho „uskladněného“ vzduchu, a tak zvuk zní nepřerušeně, byť se hráč právě nadechuje. Na našeho posluchače tato nekonečnost působí až poněkud nadpřirozeně magicky. Této technice se můžeme naučit i my a mnozí hráči na naše klasické dřevěné nástroje (především hobojisté) se jí i naučili.

Nástroj se uplatňuje především v australské „lidové“ produkci. Ovšem existují již dnes i koncerty pro sólové didgeridoo a symfonický orchestr. Nebo se nástroj užívá jako efektní doplňující barva i v jiných dnešních hudebních žánrech.

didgeridoo si vystačí i jen sólově, ale často se přidává ještě zpěv a rytmizované ťukání dřívek“ dalšími hráči. Jednou v kempu u ohně jsem se pokoušel takový australský původní „band“ i napodobit. A nebyl jsem v tom špatný. Ale byl jsem upozorněn, že můj projev by mohl být vnímán i jako výsměšná karikatura, tak jsem toho nechal. Člověk dnes při přemíře korektnosti může lehce přijít do problémů.

Didgeridoo v tom původním lidovém pojetí samozřejmě nemá žádné notové materiály. Ty přefukované tóny by sice notovat šlo, ale ty „zvuky úst“ tradiční naší dnešní notací by šlo zaznamenat velmi obtížně, jestli vůbec . Možná nějaká moderní notace by to ale zvládla. Zaznamenal jsem totiž kdysi „moderní soudobou“ skladbu složenou ze všech zvuků, které lze vyloudit lidskými ústy. A tu skladbu šlo i opakovat, tak nějaký zápis musel existovat. Ovšem možná ani nešlo o notový zápis, ale jen o popis zvuků, které se právě žádaly. Obdobně je-li didgeridoo jako koncertní nástroj doprovázen symfonickým tělesem, tak nějaký zápis alespoň nějaké hlavní kontury partu didgeridoo jako koncertního sólového nástroje zaznamenán určitě je.

Kdysi jsem se i pídil po notových záznamech té původní hudby
Aborigines. Ale moc úspěšný jsem nebyl. To spíše jsem našel tu původní hudbu evropsky harmonizovanou s doprovodem klavíru, takže pěkně zpitvořenou. To nebylo, co jsem hledal.

Ne tak dávno se původní obyvatelé Austrálie nazývali Aborigines. Pak se toto začalo jevit trochu nekorektním, a přešlo se na Indigenous – v obou případech to znamená „domorodci“. Pak se ještě začalo rozlišovat mezi kontinentálními původními obyvateli a obyvateli z ostrovů mezi severní Austrálii a Papua-Novou Guineou – těm se dnes říká Torres Strait Islanders (Ostrované z Torresovy úžiny — trochu dlouhé, že; a navíc by se v češtině mělo psát s velkým „O“, protože jde o jméno národnosti). Též se někdy používá Australci pro původní obyvatele Austrálie a Australané, pro přistěhovalce i jejich potomky. A nejnověji se stále více prosazuje První obyvatelé Austrálie nebo Původní obyvatelé Austrálie (míníme-li tím národ, tak obojí opět s velkým „P“). Rozhodně by dnes bylo velmi nekorektní, možná i žalovatelné, mluvit o Černých obyvatelích Austrálie. Hmm, věc se stala tak složitou, že klidně by mohlo jít o téma pro doktorandskou práci a možná i celoživotní vědeckou kariéru. Pokud to jen trochu jde, je lépe se národnostním označením vůbec vyhnout. Ostatně moderní věda (možná „vjeda“ – nikoliv od vědění, ale od jedení, aby se šlo uživit) rozlišování ras považuje za nepřijatelné – prý jde pouze o sociální konstrukt jako dnes v mnoha i jiných dříve tradičních věcech, že.

A ještě další zajímavost. První obyvatelé Austrálie jsou nejstarším dodnes existujícím národem světa. V závěsu za nimi jsou afričtí Křováci. Nevadí, že když přišli bílí kolonizátoři v r. 1770 do Austrálie, Aborigines (asi 300 tis.) zde žili na úrovni doby kamenné – neznali ani bronz, ani železo. Ale ta doba, kdy původní obyvatelé do Austrálie vlastně přišli, se stále posunuje. Když jsem v r. 1994 cestoval kolem Austrálie i napříč, tak v Canbeře před parlamentem byl velký „vojenský“ stan s dnešní vlajkou původních obyvatel (oranžový kotouč — symbol slunce). Bylo to prezentováno jako zastupitelský úřad Aborigines v jejich vlastní zemí. A na tom stanu byl velký nápis: „40 tis. let kultury, 200 let nekultury“. Je celkem jedno zvažovat, jak by Aborigines žili dnes, kdyby bílý kolonizátor nepřišel. Ale on přišel, takže to „kdyby“ nás odkazuje leda na onu neslušnou říkanku s tím „Kdyby…“. Dnes se ovšem běžně tvrdí, že Aborigines v Austrálii žijí 65 tis. let a předpokládám, že se ten údaj bude ještě dále posouvat do minulosti. Nedokážu určit, zda důvodem je stále pokročilejší historické bádání, nebo stále pokročilejší politická tendenčnost.

Nu, dost jsem se odklonil od toho didgeridoo. A tak na závěr taková perlička. Nejlepší hráč na tento australský nástroj, kterého jsem osobně poznal, nebyl První obyvatel Austrálie, ale bývalý občan z Turecka – dnes Australan. Ale s tím Tureckem též je dnes potíž, protože anglicky se řekne Turkey, což ale současně znamená i krocan. A tak Turecko nyní usiluje o přejmenování své země na Turkiye (s přehlasovaným „u“, což nemohu na klávesnici najít).