Policejní dar část 2.

Moje zlé předtuchy odvál přátelský pozdrav Franty. Usedl jsem do Volhy a samozřejmě jsem nelenil položit otázku jak to, že kriminálka má auta, která donedávna byla privilegií Stb.

„ Jo, kamaráde, konečně jsme na ty hajzly estébácký vyzráli. Krátce po revoluci tajnou policii rozpustili a my, kteří jsme ještě nedávno jezdili ve starých Škodovkách, jsme podědili jejich Volhy.”

Franta vysvětlil, že chlapi od kriminálky neměli estébáky rádi, protože jim strkali nos do řemesla, nic neuměli, a několikrát jim narušili dlouhodobé vyšetřování.

„Byla to kasta sama pro sebe,“ zasmušile konstatoval Franta a vzápětí dodal „Hele, Ivane, my jsme právě založili Kriminalistický klub. Dnes je slavnostní otevření a tak si myslíme, že když ses na nás přijel podívat z tý daleký Austrálie, že bys jako k nám mohl promluvit.“

„Co tím Franto myslíš? Jako dát přednášku?“ zeptal jsem se a čekal to nejhorší.

„Když tomu tak chceš říct, tak tedy přednášku. Jako o tom co tam děláš, jaké máte v Austrálii problémy s kriminalitou a vůbec. Je bude zajímat všechno, protože tady všichni prahneme po informacích,“ řekl Franta.

„No jo, kamaráde, ono se řekne, dej přednášku, ale vždyť já se česky už pořádně nedomluvím,“ řekl jsem doufaje, že si to Franta rozmyslí.

„Člověče, Ivane, o čem to mluvíš? Vždyť česky mluvíš jako kniha.“

„Hm, ale blbě napsaná,“ lakonicky jsem odvětil. „A kolik vás tam asi bude?“ zeptal jsem se váhavě.

„Počítám, že asi tucet. Neboj, všechno bude v naprostý pohodě. Nech to na mně. Jsem předseda a když tak tě ze šlamastiky vytáhnu. Uvidíš, že se ti tam bude líbit. Pivo poteče proudem,“ mrknul na mě Franta šibalsky.

Frantovo ubezpečení, že se bude čepovat, okamžitě zabralo a já se uklidnil. Ne však na dlouho.Franta otevřel klubovní dveře a já ztuhnul. I skrz hustý kouř bylo vidět, že sál je narvaný na prasknutí. Po našem příchodu ustal čilý hovor, orgáni vstali ze židlí a začali uctivě tleskat.

„To je teda pěknej průser, Franto. To jsi neřekl, že tu bude tolik lidí,“ spustil jsem na plukovníka.

„Ani já sám jsem to nevěděl. Oni totiž přijeli dokonce kolegové až z Košic,“ vysvětlil Franta. Mně se zamotala hlava, trémou mně vyschlo v krku a teprve přísun lihovin mi vrátil hlas.

Franta mě obecenstvu představil, já se postavil na třesoucí nohy…a začal jsem blekotat. Každý, kdo se ocitnul v podobné situaci ví přesně o čem mluvím. Jak je zatraceně těžké se po tolika letech vyjádřit v češtině, když mluvíte o své práci. Odkašlal jsem si a třesoucím hlasem jsem elitě Československé kriminální policie zahájil svojí přednášku.

„Milí a vážení policajti a moji drazí kolezi,“ zahájil jsem nejistě. Byl jsem sem, chvíli jsem hledal slovíčko „pozván,“ abych s vámi discuss very důležité téma policejní work v Austrálii a v zahraničí.“

Pot mi poléval záda, dělalo se mi mdlo a já se cítil jako úplný blb. Prostě jsem nebyl schopen mluvit o své práci přijatelnou češtinou. K mé nesmírné úlevě policisté v hale vůbec neprahli o informacích spojených s policejní prací v Austrálii. Bombardovali mě banálními otázkami ohledné policejních platů, kolik stojí v Austrálii baráky, auta, pivo, jestli u nás máme tak krásný ženský jako v Československu, a vůbec. Tak o těchto věcech jsem mluvil celkem s přehledem a navíc celkem dobrou a jadrnou pražskou češtinou. Náhle jsem byl sám na sebe pyšný.

Po mé slavné přednášce se v hledišti najednou nejistě postavil jeden policajt, který pohnutým hlasem pravil: „Tak já bych chtěl jako za nás za všechny co tady jako dneska jsme, kolegovi z daleký Austrálie poděkovat a tak nějak mu vlastními slovy říct jak bezvadně mluví po tolika letech česky. To jsme tu, pane kolego, nedávno měli toho slavného tenistu Lendla. Ten to lámal tak, že mu nikdo nerozuměl,“ řekl a očividně spokojen svým projevem si dal další pivo a tiše se svezl pod stůl.

Pak jsme se všichni uvolnění oddali bohapustému pití, poplácávání se po zádech a vyprávění policejních historek. Já, potěšen dopadem své přednášky, jsem pitím piva a hrubé kořalky, dostal velice dobrou náladu a s kolegy jsem tančil kozáčka. Zábava byla v plném proudu, dehtový žlábek pisoáru vesele přetékal a já, plny kuráže jsem se s kolegy podělil o trochu nejapný a ne příliš se hodící vtípek o českých policajtech:

Jedou v noci dva policajti na hlídku, když na jednoho přijde těžká chvilka a musí si do příkopu odskočit. Po delší době ticha se z pangejtu ozve „Honzo, kurva, podej mi baterku. To si chceš na to hovno posvítit?“ otázal se parťák v autě. „“Ty vole, na hovno si posvítit nechci, to jsem měl už dvakrát v ruce. Ale obušek nemůžu najít!!!”

Na to mohu jen říct, že kdybych nebyl tak slavná návštěva, tak by mě policajti zbili svými obušky jako koně. Tentokrát se jenom křečovitě zasmáli a pokračovali v zábavě. Když ta byla v nejlepším, halou to náhle zašumělo a policajti jako jeden muž šli do lati. I já, nemaje potuchy o co jde, jsem s připitomělým úsměvem salutoval, aniž bych věděl komu.

Do haly rázně vešel muž, který si mě změřil orlím zrakem a prohlásil „ Áááá, pan Ivan Kolařík. Poslední adresa před nelegálním opuštěním naší socialistické republiky byla“…a celou jí bez chybičky citoval. Já jsem se šeptem Franty zeptal kdo to je.

„Šéf Federální policie,” zašeptal Franta. To už se pan generál přihasil k našemu stolu, potřásl mi srdečně pravicí, objednal si pivo, naklonil se ke mně a vysvětlil mně s úsměvem, že si raději ověřil s kým bude mít tu čest. K mému překvapení mi předal svazek o mé osobě připravený Stb. „Pane generále, mě maminka varovala, abych nikam nechodil, že se ještě s policií dostanu do maléru a zavřete mě.“„Ale kdepák, žádný obavy, soudr…,“ general se ihned opravil „Kdepák pane kolego, teď je nová doba, teď tu máme demokracii, takže žádný strachy a dejte si pivo.“ Což jsem okamžitě taky udělal.

Potom zábava zdárně pokračovala. Generál se opil jako carský důstojník, posteskl si na staré, dobré časy a zasmušile konstatoval, že budoucnost bude patřit těm mladejm. Netrvalo dlouho, než z podpaží vytáhl služební bouchačku brněnské výroby a pyšně mě ukazoval její přednosti. Do stropu naštěstí nestřílel. Večer se protahoval, hlahol policajtů pomalu ztrácel na ráži a tu se pan generál zvedl ze židle a hromovým hlasem zaburácel „Chlapi, ticho!“ Halou to zašumělo a opilci ztichli jako pěna.

„Tak než se rozloučíme, tak bych vám tady chtěl, pane kolego, jménem Federální policie předat tuto malou upomínku na dnešní úspěšný večer, která vám připomene vaší vlast a kolegy od fochu,“ řekl generál a předal mi krásně zabalenou krabici.

„Vážený pane generále,“ pronesl jsem se slavnostním zaníceným. „Já vám za dar moc děkuji a jsem si jist, že mi vskutku připomene čas strávený ve vaší společnosti a s kolegy.” Opatrně jsem otevřel krabici a vydechl překvapením. V krabici byl opravdu krásný porcelánový kávový servis. Opatrně jsem vyjmul jeden kávový hrníček a nevěřil jsem vlastním očím. Na hrníčku bylo zlatým písmem napsáno „SNB.“

Zdvihnul jsem hrníček nad hlavu a zvolal jsem „SNB!“ Hala zaburácela nadšením a bouřlivým potleskem. Páníčku, jak tohle vysvětlím českým kamarádům doma, proběhlo mi hlavou. Poté jsem i já slavnostně předal panu generálovi chlupáče koalu a policejní čepici. Generálovi to muselo způsobit náramnou radost, protože si čepici narazil na hlavu a začal rychle promrkávat, aby zatlačil deroucí se proud slz. Obejmul mě na tváře mně vlepil tři polibky. Hbitě jsem využil dané situace a jako by nic jsem se zeptal:

„Pane generále, když jsem se takto sblížili, měl bych k vám velikou prosbu.“

„Nu, copak?“ zeptal se důstojník a obezřetně se podíval, kdo poslouchá. „No, já bych děsně rád něco domů propašoval.“

Generál na zlomek vteřiny zkoprněl, utřel si čelo a neklidně se zeptal. „Co tím, kolego, jako myslíte, propašoval? Co pro pána krále chcete odtud pašovat?“
„Galusky,“ utrousil jsem ledabyle.

„Galusky? A co to proboha je?“ zeptal se zmatený generál.

Tak jsem mu rychle vysvětlil, že jsou to ty báječné gumy na kolo, na kterých Honza Veselý vyhrál Závod míru. Generál se bohapustě rozchechtal, mávnul rukou, naklonil se k plukovníkovi Frantovi, kterému dal rozkaz zdárně a bez úhon mě provést celními prostorami ruzyňského letiště. I s prašivými galuskami… Bylo kolem jedné ráno, když jsem se konečně, krajně vyčerpán, dostal domů. Franta na mě přátelsky mávnul z Volhy, protočil kola a zmizel ve tmě. Tak tady pořád můžou chlastat a pak jít za volant, řekl jsem si.

Pobyt v Praze uběhnul příliš rychle a nastal čas loučení. Ráno se před naším domkem opět zastavila nablýskaná Volha a kromě Franty se mi ještě představil podplukovník kriminálky Jarda Zralý.

„Je dobrý když jedeme dva,“ řekl Franta a dodal, že v dnešní rozbouřené době, kdy v Praze řádí bandy kriminálních živlů, člověk nikdy neví.
„A pak taky potřebujeme pustit hrůzu na celníky, kdyby jako něco skrz ty gumy,“ řekl Franta.

Na Ruzyň jsme dorazili po jízdě silnicí plné děr. Na letišti jsem nesl k celní kontrole v jedné ruce tašku narvanou galuskami a podpaží ruky druhé jsem třímal policejní dar-kávový servis.

„STÁT!“ zahřměla prsatá celnice se zadkem, který zaclonil výhled na přistávající plochu.

„Copak to pane máte v tý krabici?“ vypálila na mě. Než jsem měl možnost nabídnou nějakou výhodnou výmluvu, plukovník Franta se legitimoval, představil sebe a Jardu a řekl „Tohle, paní kolegyně, tohle je prosím náčelník od australský policie. Veze si s sebou dárek od generála Federální policie. Je to kávovej servis.“
„Áááá, tak kávový servis,“ zasršela celnice. A z čeho pak je dělanej?“ zeptala se.

Nic netušící policajti vysvětlili, že je to servis porcelánový. Kozatka zbrunátněla a vítězoslavně zaburácela „ZAKÁZANÝ VÝVOZ!“ Mně mezi tím na čele vyvstaly krůpěje potu, když jsem si uvědomil, že ještě nepřišla řeč na tašku plnou galusek. Začal jsem vidět věci velice černě. Velká pokuta, články v novinách, průšvih v práci, možná i ztráta práce, živoření…

Policajti začali s neoblomnou úřednicí vyjednávat. Co, vyjednávat! Začali přímo škemrat, aby mi dovolila vzácný dar s ozdobou SNB vyvézt. Velice dobře si uvědomili, že pouštění hrůzy by na celnici nepracovalo. Nakonec, po delší diskuzi vedené většinou šeptem, teprve když Franta vyndal peněženku a prsty přejel bankovky, věděl jsem, že máme vyhráno. Celnice nakonec zjihla, mávla na nás baculatou rukou, kterou naznačila, že můžeme jít, řkouce „NIC JSEM NEVIDĚLA, jděte!“

Otřesení důstojníci kriminálky v půl deváté ráno doklopýtali k právě otevřenému baru a poručili tři panáky. Pak další tři na kamarádství. Nad vodkou se divili jak ti celníci mají najednou hroznou moc. Já si najednou vzpomněl na maminku, která by určitě nebyla ráda, že jsem tak brzo ráno holdoval kořalce. Jenom by jí to utvrdilo v myšlence, že poldové jsou nezřízení alkoholici.

Konečně nastal čas odletu z rodné hroudy. Letoun se odpoutal od betonové dráhy a já, smutný, jsem okénkem sledoval stále menší a menší postavičky mých nových kamarádů, kteří mně mávali na pozdrav. A v letadle jsem si uvědomil, za jak krátkou dobu po Sametové revoluci dříve obávaná policie ztratila moc..

DOVĚTEK:

Franta
S plukovníkem Frantou jsem udržoval úzký styk a stal se jedním z mých nejlepších kamarádů. Slušňák do morku kosti znechuceně od policie odešel předčasně do výslužby. Nemohl pracovat pro policii, u které prý stále přežívaly staré složky. Republika tak ztratila experta světového formátu přes padělky peněz, které po Sametové revoluci zaplavily Československo. K mému velikému zármutku mně Franta tragicky náhle zemřel. Na historky v Kriminálním klubu a na časy spolu v Praze prožité nikdy nezapomenu.

Buddha
Cyklistický borec Buddha, kterému jsem pašované galusky u piva slavnostně předal, se na nich málem zabil. Při závodech se mu ve sprintu guma z předního kola smekla a Buddha spadl přímo na hlavu. Od té doby si nepamatuje, že jsem mu nějaké galusky přivezl.Slavné pneumatiky se na ráfcích kroutily jako had a nešlo na nich jezdit. Všechny byly zmetek! Kávový servis mám vystaven ve vitríně a pochlubím se s nám jenom lidem, kteří mě znají. Za to zlaté SNB se sice stydím, ale není to moje vina. Tak to prostě chodilo.

Žena Máňa
Žena mě přivítala toužebně očekávanými španělskými ptáčky, které ani v Praze nedovedli tak dobře udělat, a byla ráda, že jsem se jí vrátil v „jednom kuse.“ Pohrozila, že mě ale už na žádné štace v zahraničí nepustí. Nepochodila… Ale o tom až příště.