Báseň o pábitelství, životní moudrosti a poezie

Pábitel neumírá

Sestřička v bílém odchází
od postele,
podobá se andělu.
Ještě chvilku a on dozví se,
jak andělé vypadají.
Těm pak převypráví
svůj život.

Poví jim o tom,
jak myslitelé a filozofové
vyvedli jej z fakulty právní
do skutečného života,
aby jej zhodnotil a prožil mnohonásobně za nás.

Aby na ulicích a v hospodách
moudrosti filosofů ověřoval,
aby jazyk český umocnil novou dimenzí,
magickou silou slova,
aby nám pomáhal nalézat perličky v hloubi duše.

Perličky slov, nálad, pocitů,
vnímání drobných věcí,
abstraktní i skutečnou cenu obyčejného života.

Aby založil jedinečnou burzu s akciemi pábení,
aby jinak objevil půvab kapičky rosy
i závodního motocyklu.

Nádheru života a častou pošetilost smrti.

Aby se mílovými kroky ubíral českou literaturou,
stříbrnou nití imaginace spojoval klasiku s modernou,
aby neschopnost opustit psací stroj Perkeo
ohnula jej k úplatkům moci,
ale aby se ze všeho vyznal se střízlivou přesvědčivostí,
ač ne hrdina, přece ne zbabělec…

O tom, jak viděl svět a život jak asi, snad
vídal jej Jackson Pollock
ve svých plátnech,
složitých a přece jednoduchých
v relativitě pohledu.

A jak do svých hostinců vcházel
v kabátě z čiré originality výrazu,
majitel absolutního sluchu pro řeč hovorovou.

Starý muž, života básník,
otevřeným oknem pokoje dívá se k Vltavě
a pak, padaje prostorem,
usmívá se snad spokojeně,
zatímco jím nakrmení holoubci
vzlétají vyděšeně k nebi.

Zazněly hudba smuteční a vážná slova,
odešla duše do nekonečného Všehomíra?
Nevím… Vím jen, že skončil se život,
ale že Pábitel neumírá…

“Rozjímání o poezii

Občas mne napadne otázka, zdali jsem ten, kdo je posedlý psaním, tedy grafoman. Ode dne, kdy mi v krajanském významném časopise západ vyšla povídka Vyhnání z ráje, začalo moje psaní do dalších krajanských časopisů krom Západu (Západ dnes, Polygon, Zpravodaj, Satelite, Čechoaustralan Nový polygon, dva časopisy internetové , nyní Obzor). Jsem tedy ten člověk posedlý psaním?

V Novém polygonu a Čechoaustralanu vycházely moje literární básnické pokusy pravidelně.

Když mne nepřízeň osudu vyřadila ze sportování, nalezl jsem v psaní a to hlavně poesie, alespoň malou obranou proti nastalé depresi.

V Čechách snad ještě vychází znamenitá revue zahraničních literatur Světová četba (mám zde několik ročníků). V žádném čísle nechybí poesie. Klasická i moderní, tedy volného verše.

Ke stoletému výročí narození B.Hrabala v Ćechách uspořádána literární soutěž, próza i poezie.**

Po zániku Nového polygonu a Čechoaustralana psal jsem si dál,hlavně tedy tzv. do šuplíku, ne však z politických důvodů, ale z nastalé situace. Vznik internetového Obzoru jsem uvítal a byl potěšen možností do něj přispívat. Došlo i na několik básní. Teď ale sděleno: básničky neposílat, nejdou. Snad je tomu tak, ale rubrika komentářů nevyznačuje se nijak velikou odezvou a to na texty prozaické, i několik básní.

Je pravdou, že zájem čtenářů všeobecně o poezii je dnes nepochybně velmi malý. Ale tu si marně vzpomínám na citát Jonase Mekase:

“na samém konci zahynou civilizace proto, že naslouchají svým politikům a ne svým básníkům.”

Snažím se v psaní pokračovat, doufaje, že to není práce naprosto zbytečná a obrana proti nepříjemnostem, pokračuji svými literárními pokusy, či řečeno se Stefanem Leacockem, literárními poklesky.