Život, jaký byl – i jaký je

Živá slova

Měříval jsem svojí budoucnost na roky
a jak čas obracel listy v kalendáři
roky se ve měsíce promněňovaly
leden a únor, v září
nastal čas života bilancování
a rozjímání o tom
co udělat jsem měl,
ale neudělal buď z lenosti
nebo neschopnosti.
Otázka zda způsobil jsem rodičům
více radostí nebo starostí,
v leporelu paměti setkal se s rodiči a přáteli,
vzpomněl na lásky v mladosti a jednu
do každého počasí a život celý
každá událost začátek a konec
měla v minulosti.

Jak jinak možno, není i život můj
nejlépe popsán, je v písni čirou pravdu sdělující
o tom, že nebyl víc nežli náhoda
a co stalo se už odestát se nedá
jako že po úterý následuje středa
a já připomínám si s lítostí
skličující nedostatek pilnosti.
Ač náruživý čtenář a ctitel psaného slova,
zesmutnělý jsem jistotou, že několik set knih
a v nich slova, slova, veselá i smutná,
pravdivá, lživá, moudrá a připomínající
historii o níž právě politici
mnozí tak málo vědí.
Přiznávám s lítostí až bolestivou
že neproměnil jsem tisíce slov psaných
ve slova živá a klíčem ukrytým v těch knihách
neotevíral bránu radostí a vědění.

A teď už žádný zázrak
mou lítost a zklamání
nezmění…

V parku

Byl jsem na návštěvě
u přítele v Německu.
Tam potkal jsem migranta v parku
černej byl, chtěl na mně marku
nebo dvě,
jinak prý dá mi po hubě.
V kapse jsem píšťalku,
jak to má ve zvyku policie,
taky měl,
strachem jsem zkoprněl,
ale pak zapískal na píšťalku,
ve chvilce policisté tři
byli v parku.
Bez dlouhých dohadů
žádali dokladů
od nás.
Dal jsem jim ten svůj pas,
migrant se jenom šklebil.
Tu strážce pořádku povídal:
-Jste tady cizinci! -
Ke mně se otočil:
-Snad nejste úplnej debil!-
(Seien Sie nicht nebenbei ein Idiot!)

Nežli mě odvedli z parku
musel jsem migrantovi dát marku
a strážce pořádku,
aby se netrápil nudou,
dodal mu marku druhou…