Alfred Kirchmayr pokračování

„Měj rád sám sebe, pak ti může být ukradené, co si o tobě myslí svět.“

Erwin Ringel

Erwin Ringel byl věřící katolík (1921–1994). Jeho kritická, fundovaná kniha, která ho proslavila nejen v Rakousku Die österreichische Seele — Rakouská duše — vyšla v roce 1984. (Přesto, že ho v Rakousku nazývali „psychiatr národa“, v konzervativních kruzích katolické církve se najednou stal persona non grata. V knize podrobně rozpitvává duši Rakušanů, zamýšlejíc se nad různými fakty z historie z pohledu moderní psychologie, zvláště pak nad rolí některých Rakušanů před a za 2. světové války, jako i nad jejich tvrzením, že byli prvními oběťmi fašismu. Ringel toto tvrzení nejen zpochybňuje, ale psychoanalytickým rozborem poukazuje na to, že vůbec nebyli oběťmi, ale, žel, spoluaktéry zločinů Hitlerovy mašinérie. Za toto tvrzení tehdy upadl u mnoha Rakušanů v nemilost a někteří ho dokonce označovali za „Nestbeschmutzer“ — za člověka, který kadí do vlastního hnízda.

(Pozn. Autora textu.) „Když uvažoval některý kněz před rokem 1970 o psychoanalytickém studiu, bylo mu ze strany církevní hierarchie vyhrožováno exkomunikací. Ringel byl advokátem, obhájcem dětí a jejich zralé, sebevědomé výchovy. Lidově demokratická strana (ÖVP) ho však nenáviděla a dokonce nařkla z komunistického myšlení, i když žádným komunistou nebyl. Kromě jiného mu tato strana vyčítala, že nabourává autoritu. Ringel byl kritický, ale šlo mu o zdravé sebevědomí. Mezi-národně byl známý hlavně v oblasti výzkumu prevence sebevražd, zároveň poskytl snad tisíce přednášek o výchově ke zdravému sebevědomí. Když mluvil o výchově dětí, často se vyjadřoval kriticky na adresu morálky katolické církve a přitom zdůrazňoval potřebu, aby se církev stala lidskou.“ 

Alfredu Kirchmayerovy záleželo na tom, aby poukázal na velikost svého bývalého promotora a spolupracovníka v oboru psychologie a tak zazněl v živé relaci i hlas Erwina Ringela, který kdysi, při rozhovoru s ním, natočil rakouský rozhlas. Ringel se vyznává ze svého křesťanského přesvědčení, zároveň ale jasnými slovy adresuje kritiku na zaběhané praktiky církevní morálky:

„Upřímně se musím vyznat ke všemu čím jsem a jak smýšlím svou sounáležitosti k římsko-katolické církvi. Pokud ale jde o pravdu, jsem hledajícím a doufám, že se nacházím na cestě hledání pravdy. Jsem přesvědčený, že naším celoživotním úkolem zde na zemi, je přiblížit se co nejvíce k pravdě. A považuji za velikou milost (až jednou z této země odvoláni), budeme moci vydat co nejlepší svědectví o tom, že jsme v našem životě hledali pravdu. V tomto smyslu se zasazuji o církev, která nežádá po člověku plnění úkolů, ale která si ho chce získat tím, jaká je podstatou své existence: že jí na člověku záleží, přijímá ho takového, jaký je, bojuje o něho, a chce ho získat právě kvůli tomu, jaká je, protože koná na základě uvědomování si. A dovolím si teď citovat z Listu apoštola Pavla Titovi — ‘Dobrota a přátelství Pána přišla na zem‘ (Tit 3,4) — že právě toto je jejím posláním, šířit dobro a přátelství mezi všemi lidmi. Domnívám se, že dobrota a přátelství je pradůvod (prvotní důvod) křesťana a taky pradůvod (ve smyslu nejpodstatnější důvod) nejen ke hledání mostů mezi těmi ‘nahoře‘ a těmi ‘dole‘mezi hierarchií a lidem Božím, ale tyto dva fenomény, jak o nich píše apoštol Pavel, jsou také imperativem k budování mostů mezi těmito dvěma tak odlišnými skupinami věřících, aby byly rozdíly mezi nimi zredukovány na minimum.“

Ztráta nábožnosti kvůli náboženské výchově

V knize „Die österreichische Seele“ Erwin Ringel dokládá názor, že Rakušané (všeobecně) mají narušený vztah k sebevědomé výchově dětí. Neustále zdůrazňoval, že existují dva druhy autority: čistá, neboli ryzí, originální a tzv. přizpůsobivá. Ryzí autorita umožňuje růst — vývoj, zatímco přizpůsobivá autorita má za cíl podřízenost. Klostermann a Ringel byli v tomto zajedno. Oba byli zastánci tzv. Sebevědomého křesťanství a sebevědomé občanské společnosti. A to byl také důvod, proč je křesťansko-demokratická strana tehdy za jejich názory kritizovala a proč oba vnitřně sympatizovali spíše se stranou sociálně demokratickou. Erwin Ringel se ve své praxi často setkával s problémem neuróz a jejich příčin. To ho přimělo k přednáškové sérii na téma Religion und Neurose — Náboženství a neuróza. Ve spolupráci s Kirchmayrem pak napsali knihu Religionsverlust durch religiöse Erziehung — Ztráta nábožnosti kvůli náboženské výchově. Centrálním tématem je názor, že církev sice vlastní obrovský poklad spirituality, neumí s ním ale nakládat, protože je zablokovaná řadou komplexů kvůli mocenskému postavení klerikalismu:

• Komplexem autority, protože klerikalismu jde o nadřízenost a podřízenost a má problém se sebevědomím.

• Komplexem sebejistoty o jediném (čistém) Ježíšově poselství, jediném správném výkladu a jediné čisté duši. Jinými slovy: Učení církve není kompatibilní se životem běžných lidí, protože život ve své nekonečné rozmanitosti a problematice není „mono“, ale ve všech fázích „multi“.

• Komplexem masculina, protože mužský klerikalismus má problém s fenoménem ženskosti, ženského pohlaví a vůbec sexuality.

Reakce na knihu v celém německy mluvícím prostředí byly nesmírně pozitivní, vyšlo nejméně 60 recenzí, jednu ze dvou kritických napsal tehdejší šéfredaktor Wiener Kirchenzeitung — Vídeňských církevních novin — Josef Bauer:

„Buď musíme přijmout církev takovou jaká je, a tuto knihu radikálně odmítnout, nebo naopak.“ 

Nutno dodat, že kniha vyšla v renomovaném německém křesťanském nakladatelství Herder.

Alfred Kirchmayr k tomu říká: „Největší problém církve je její patologický vztah ke kritice. Bez kritiky se ale v životě nepohneme dál. Věda z ní žije a teologie je taky vědecký obor. Tam, kde je kritika odmítána, vládne jen nesmysl a hloupost. Tak to je. Tomu rozumí většina lidí, jen církevní hierarchie ne.“ 

Ke konci rozhovoru zazněla otázka, jestli má po tolika letech snahy o změnu myšlení u církevní hierarchie dojem, že se něco změnilo k lepšímu.

„Bohužel, ne. Slovo katolík se odvozuje od řeckého základu „katá“…“hólos“. Znamená „všeobsahující“ „totální“, „univerzální“.

Tento pojem je dnes u většiny členů katolické církve zcela nesprávně interpretován, ohrani-čením na určitý způsob života. Prapůvodní význam náboženství či nábožnosti — a to dnes potvrzuje nejen moderní psychologie, ale i jiné vědy — je propojení všeho se vším: s lidmi, zvířaty, rostlinami, se všemi bytostmi na celém světě. Tento prvek se z katolického náboženství však zcela vytratil. Co dělá problém u všech náboženství, je jejich zneužití politikou. A samozřejmě i její podbízivost politice. Jeden příklad: Putin by tak nezneužíval svou moc, kdyby neměl na své straně ruskou pravoslavnou církev. Ale klidně si můžeme vzít jako příklad i Trumpa. Je otřesné, kolik nelidskosti, opravdu nelidskosti činí a za jaké hodnoty se angažují fundamentalistické církve! Je zároveň odporné pozorovat nejen v Evropě, ale i v USA, jak dochází ke zhloupění společnosti, která ignoruje realitu a přijímá lži. Všude dnes převládá trend volit radikální pravicové strany a přitom se přehlíží, že většině lidí na světě jde o prosté přežití, aby měli co jíst, kde spát a mohli žít v normální, svobodné zemi. Ve všech oblastech dnes převládá obrovská nadprodukce. Neměl by přece být problém zavést takový systém, aby nikdo nemusel trpět hlady. Reálný kapitalismus ale všechno znemožňuje, protože ten pojem — kapitalismus — je nesprávně interpretovaný. Ruský, či čínský systém není nic jiného, než státní kapitalismus. Všude, kam jen oko dohlédne, jde především o ideologie. Žel, v církvi tomu není jinak. Církev vypracovala sice nádhernou teorii o sociálním učení, ale toto učení je dnes mrtvé.

Vzpomínám si na Erwina Ringela, který často říkal: Čím víc nějaká strana o sobě prohlašuje, nebo se jmenuje křesťanskou, tím méně křesťanská je její politika.“ 

Dnes se psychoterapeut a teolog s církví vyrovnal tím, že před sedmi lety vystoupil ze systému církevních daňových poplatníků. Učinil tak na svátek svatého Františka z Assisi, který ho celý život doprovází svou jednoduchostí a věrnou oddaností ideálům Ježíše.

Alfred Kirchmayr ve své psychoterapeutické praxi sází na empatii a sílu humoru při řešení problémů:

„Mít smysl pro humor, znamená vybudovat si zdravý odstup od sebe a svých problémů, což je nesmírně prospěšné.“ 

Jeho celoživotním mottem se stala věta:

„Měj rád sám sebe, pak ti může být ukradené, co si o tobě myslí svět.“

Překlad a zpracování Peter Žaloudek, Vídeň.

Citované pasáže jsou doslovným překladem vět z odvysílaného rozhovoru.

ORF — Radio Ö1, neděle 11. května 2025 ve 14:05 hod. Odkaz na vysílání zde

P.S.1

Můj 80-letý mnohaletý přítel z Vídně, kapucínský kněz P. Albert, mi během let mnohokrát řekl:

„Petře, když vidím, kolik kněží, řeholníků a věřících jsem jenom já za svého života znal, tedy těch, kteří opustili řád, kněžství, nebo kněžský seminář, nebo přestali chodit do kostela a zajímat se o církev, jsem z toho smutný. Odešli nebo byli odeslání nejen proto, že jsme je nedokázali „udržet“ mezi námi, ale hlavně proto, že hierarchii byli všichni tito lidé „wurscht“ — jedno, nezáleželo jim na nich. Ztratili jsme takto ty nejlepší lidi, nadané, vzdělané, kazatele, empatické, charismatické osobnosti. Hodili jsme je „přes palubu“, protože nesmyslné morální zásady, bazírování na určitých dogmatech a teoriích, které nemají nic společného s Ježíšovým Evangeliem, se staly pro nás důležitější, než oni.“ 

Dnes se možná něco z toho, co Alfred Kirchmayr popisuje z těsného období po II. Vatikánském koncilu, změnilo k lepšímu. Možná i díky charismatickému pontifikátu Františka. Pravdou ale zůstává, že dokud se církev nezbaví problému „klerikalismus“, daleko dopředu se neposune…

P.S.2

Kdyby brala církev Ringelovou kritiku vážně, mohlo se možná předejít i některým skandálům, jmenovitě zneužívání malých dětí a mladistvých duchovními.