Z historie lyžování

Zajímavosti z historie Chodska

Je historicky potvrzeno, že počátky lyžování sahají až do starší doby kamenné. Už tehdy se lidé začali snažit usnadnit si pohyb po sněhu při lovu a následném transportu úlovku. Pomůckou pro snadnější chůzi v hlubokém sněhu jsou od nepaměti sněžnice, které se připevňují na nohy a rozkládají tíhu člověka na větší plochu, takže se méně zabořuje. Tradiční sněžnice mají dřevěný nebo proutěný rám se síťovou výplní a koženým vázáním. Podobně fungovaly i primitivní lyže, což byly v podstatě ohoblované dřevěné fošny. Zatímco severské národy se vydaly cestou zdokonalování lyží, Chodové po staletí zůstávali věrni svým vrbovým sněžnicím. To se radikálně změnilo v roce 1894, kdy trhanovský zámek navštívil kníže Jan Nepomuk František Harrach.

Mezi četnými dárky, které své neteři hraběnce Marii Leopoldině ze Schönbornu, rozené Lobkowiczové, tenkrát o vánocích kníže Harrach přivezl, byl i pár lyží, úplně stejných jako používali poddaní na jeho jilemnickém panství v Krkonoších. Když chodští sedláci spatřili paní hraběnku prohánět se po zasněžených pláních v okolí Tannaberku na jejích ski, jak svým lyžím důvěrně říkala, okamžitě rozpoznali výhody, které lyže měly oproti jimi používaným sněžnicím. Netrvalo dlouho a chodští truhláři nestačili uspokojovat zájemce o tuto pro Chody převratnou novinku. K všemu ještě mrákovský švec Jakub Sazama přišel s revoluční úpravou lyžařského vázání tak, aby se lyže daly snadno upevnit i na tradiční chodské dřeváky.

Lyžařský boom se pochopitelně nevyhnul ani sousednímu Bavorsku. Tamním skromnějším sedlákům ovšem namísto páru stačila lyže jediná. Zpočátku si ji zhotovovali ze starých úmrlčích prken. Asi už správně tušíte, že se jednalo o předchůdce dnešního snowboardu.

Lyžování se na Chodsku stalo jednou z nejoblíbenějších zimních radovánek a tak ani založení prvního chodského lyžařského spolku na sebe nenechalo dlouho čekat. V domažlické restauraci U Růže se 31. prosince 1905 konala ustavující valná hromada chodského lyžařského klubu Husky, do jehož znaku byla přítomnými navržena jak jinak než psí hlava. Pozvání přijal jako čestný host i Josef Rössler Ořovský, neúnavný propagátor u nás do té doby neznámých druhů sportovních disciplín a zakladatel prvního ski klubu v Evropě mimo území Skandinávie. Na jeho počest uspořádali Chodové dálkový lyžařský běh, který se zapsal do sportovní historie pod názvem Chodská pětka.

Ořovský, nadšený sportovními výkony chodských běžkařů, se okamžitě rozhodl získat je i pro jím nově propagované disciplíny takzvaného alpského lyžování. Po důkladné rekognoskaci terénu usoudil, že nejvhodnější lokalitou pro uskutečnění jeho záměru bude v té době řídce zalesněný kopec Koráb, tyčící se nad Kdyní. Bohužel zájemci o alpské lyžování se po namáhavém výstupu s těžkými dubovými sjezdovkami na nohou zdráhali pustit se s kopce dolů v obavě, že je Ořovský bude nutit výstup opakovat. Ořovský proto okamžitě přišel s unikátním řešením. Najal několik chodských sedláků s jejich volskými potahy, kteří měli za úkol lyžaře, zavěšené na provaze, vyvléci na kopec. Těm se ovšem Koráb zdál pro jejich voly příliš strmým a tudíž nebezpečným. Volili proto poněkud delší, zato však bezpečnější trasu, vedoucí převážně po vrstevnicích. Když se sjezdaři konečně po dvouhodinové cestě přes Branišov, Mezholezy a Němčice vyvlekli na vrchol Korábu, byli tak promrzlí, že je ani třicetivteřinový adrenalinem nabitý sjezd nedokázal rozehřát, a proto je museli pod kopcem třít sněhem, aby se jejich končetinám vrátila dřívější hybnost. Značným vyčerpáním trpěli i samotní vlekaři a jejich voli, kteří dokázali náročnou trasu absolvovat nanejvýš třikrát denně.

Rozsáhlou reportáž o působení Josefa Rösslera Ořovského mezi chodskými lyžaři přinesl domažlický týdeník Posel od Čerchova v únoru roku 1906. Autor článku v něm smutně konstatuje, že se Ořovského upřímná snaha nesetkala s úspěchem. Chodové se totiž po přestálých útrapách houfně navraceli ke klasickému lyžování, což také lépe odpovídalo jejich vrozené konzervativní povaze. O tom, že se alpský styl na Chodsku masově neujal, svědčí i to, že tam dodnes nenajdete nějaké významnější horské lyžařské středisko s alespoň jednou pro zahraniční turisty atraktivní sjezdovkou.

Co se nedařilo v alpském lyžování, vynahrazovali si Chodové v lyžování severském. Na jaře roku 1923 započali jejich borci s letní přípravou na zimní olympijské hry, které se měly konat o rok později ve francouzském Chamonix. Skutečnost, že nakonec z dosud blíže neupřesněných důvodů nebyl ani jeden chodský závodník na olympiádu nominován, vyvolala v regionu nebývalou vlnu rozhořčení. Někteří příliš horliví členové místní pobočky Národní jednoty pošumavské v Klenčí dokonce zvažovali možnost podat mezinárodnímu olympijskému výboru protestní petici. Naštěstí jim to pan farář Kostlivý z opatrnosti moudře rozmluvil.

Jedno prvenství v historii lyžování se však Chodům upřít nedá. Tím je lyžařský vlek, se kterým předběhli dobu o více jak dvacet let. Ten druhý v pořadí s elektrickým pohonem byl uveden do zkušebního provozu až v roce 1928 ve švýcarském Svatém Mořici.