Andrej Alexejevič

Stal jsem se průvodcem v ruštině v roce 1966. Dostal jsem se k tomu jako slepej k houslím v Daliborce. Kamarádil jsem s jednou medičkou a tak poznal několik jiných. Mezi nimi Dášenku, Slovenku, dobrou duši, která o prázdninách zůstala na koleji Jednota, kde ubytovávali o prázdninách studenty, kteří se v Praze zdržovali z důvodů různých. Mezi nimi parta ruských mediků z Oděsy, pečlivě střežených Andrejem Alexejevičem, jinak docentem, jejich pedagogem. Přivezli kamsamolskomu kamitětu padarok, kus jakéhosi kamene, na něm hodiny nad kterými kroužila raketa s rudou hvězdou. O Rusy byl zájem stejně malý, jako členů tohodle kamitětu a Dášenka členem nebyla. Když to zjistili, padarok zase zabalili a vzali zpátky na matičku rodnou Rus. Praktikovali někde ve špitálu 3 neděle a pak měli týden na poznání bratrské gubernie. Protože nebyl nikdo jiný, spadnul ten týden na Dášenku. Byla bezradná, navíc Slovenka, která znala Tatry, ale málo Prahu a už vůbec ne kotlinu pod Řípem. Skoro v slzách mě uprosila, abych ji pomohl. Jsem duše měkká a tak jsem se toho ujal, netuše co všechno zažiju. To mně tenkrát ruština ještě nevadila
Usoudil jsem, že by na úvod byla dobrá návštěva Lucerna Baru. To byl podnik jen pro cizince s devizama. Objednal jsem tedy pro skupinu 20 cizinců místa, což prošlo díky vyhlídkám na tučný bakšiš v dolarech. Když zjistili, že to sice cizinci jsou, já nelhal, ale jiná sorta, zájem značně ochladl. O rubly zájem nebyl. Trochu jsme se poškádlili, ale výsledek se dostavil — vpustili nás. Tam jsem poznal Andreje Alexejeviče, jejich ideologického vůdce.

První překvapení pro ně bylo to, že měli otevřeno po 22. hodině, to zřejmě na Rusi není obvyklé. Druhé překvapení nastalo, když zjistili, že si nemusí objednat všechno na celý večer najednou, že budou obsluhováni průběžně. Andrej Alexejevič rychle ztratil o Dášenku zájem, přeci jen to byla jen ženská, a veškerou pozornost soustředil na mě. Rozpačitě si každý něco objednal, spíš objednával A.A. pro celou partii, aby snad nedošlo k nějaké ideologické úchylce. A pak to vypuklo.

Začala hrát jakási kapela k poslechu i tanci, pro partii jen k poslechu, na parket si nikdo netroufal, proč jsem zijstil později. Protože publikum, až na dnešní výjimku, bylo devizové, hrály se šlágry západní provenience. A.A. svraštil čelo, ale nepodniknul nic, sám byl dost nesvůj. Zahráli a zpěvačka zpívala anglicky, což v daných parametrech bylo zcela normální. A.A. se k mně naklonil a zeptal se:

Vót, na kakom éto jazyké?”
Měl jsem zato, že žertuje, ale slušnost zavelela a já po pravdě odpověděl.
“Charašó, charašó.” pochválil si.

Nabyl jsem dojmu, že je to jakýsi druh ruského žertování a že mě zkouší. Tenhle dojem se rychle rozplynul. Zahráli znova a zase anglicky. A.A. vznesl stejnou otázku a dostal stejnou odpověď. Učinil jsem závěr, že opakovaný vtip už vtipem není, ale jiná země, jiný mrav. Serii zakončila kapela písničkou ve francouzštině a co se nestalo, A.A. byl opět zvědavý. A já pochopil, že to není ani žert, ani ruský zvyk, ale že Andrej Alexejevič je poněkud, řekněme, neinformovaný.

Tím to však ještě nekončilo. Parket se vyprázdnil a nastoupila jakási Němka s xylofonem v kulturní vložce. Inu, hosti se musí bavit, taky tady nejsou zadarmo. Stalo se něco, co se stát nemělo, Němka zahrála Šavlový tanec od Chačaturjana.

“Na vót, što éto?” projevil zájem můj soused.

Řekl jsem mu co to hraje, dokonce s jakýmsi příjemným pocitem, že mu to udělá radost. Výsledek předčil očekávání. Zjednal si ve stoje rázně pozornost.

“Málčiki, smatrítě, éto Chačaturjan!”

Rázem všichni málčíky, kteří si dosud jen šeptali, snad proto, aby svého ideologického vůdce nerušili při prožitku nadmíru velikém, zmlkli úplně. Pak se opět naklonil ke mně a zeptal se:

“Éto náš Chačaturjan?”

Teď už jsem poznal, a nebojím se to říct, že Andrej Alexejevič nebyl jen neinformovaný, ale hodně zpozdilý. I na mě bylo toho překvapení dost a tak jsem si přesedl. Ideologická jednota Andreje Alexejeviče byla zřejmě otřesena, přemýšlel, co bude vyprávět, až bude muset podat referát. To ještě nebyla kontrarevoluce ve hře a tak to samozřejmě neměl lehký.

Tímhle večerem to neskončilo, měl jsem je na krku ještě několik dní. Netrpěl jsem výčitkami svědomí, že můj soused bude možná mít dilema, jak spojit Marxe s nočním podnikem v Praze.

Pokračování za týden