Švejda dudák

Zajímavosti z historie Chodska

Hraběcí Nosticovo divadlo v Praze na Ovocném Trhu nechal postavit v letech 1781–1783 osvícený vlastenec hrabě František Antonín Nostic-Rieneck stavitelem Antonínem Haffeneckerem. V roce 1798 bylo přejmenováno na Stavovské divadlo. Premiéru v něm měla 21. listopadu 1847 dramatická báchorka Josefa Kajetána Tyla Strakonický dudák aneb Hody divých žen, která se dodnes u diváků těší ze všech Tylových her největší oblibě. I sám Karel Havlíček, stojící zásadně v opozici k tylovskému pojetí obrozeneckého umění, byl po premiéře nucen napsat:

” Nikdo neopustil divadlo nespokojen”

Pro postavu Švandy se Tyl inspiroval životními osudy jednoho z nejslavnějších chodských dudáků Václava Švejdy, narozeného v Pocinovicích v roce 1802 v rodině chudého chalupníka. Již jako desetiletý šlapal měchy varhan v kostele svaté Anny, kde jeho nevšední hudební talent rozpoznal místní farář Felix Hluchý. Na farářovo naléhání poslali rodiče malého Vašíka studovat na teprve nedávno otevřenou pražskou konzervatoř. Tam se měl věnovat studiu hře na dudy, které zdědil po svém strýci Antonínovi Konrádovi. V Praze se však ukázalo, že hře na tento hudební nástroj se na konzervatoři nevyučuje, a to z prostého důvodu. Žádný z tamějších pedagogů ji totiž neovládal. Švejda se proto rozhodl studovat triangl u profesora Vrzala. Skromné prostředky, které mu rodiče na studium posílali, nestačily pro poněkud bouřlivý život mladého studenta a tak si Švejda po večerech přivydělával hrou na dudy v pražských šantánech. To ovšem měli konzervatoristé přísně zakázáno. Aby ho proto někdo z profesorského sboru nějakou nešťastnou náhodou při této zapovězené činnosti nepřistihl, převlékal se do chodského kroje, což z něj dělalo pro návštěvníky nočních podniků ještě větší atrakci než samotné dudy. Po šesti letech pilného studia konzervatoř úspěšně absolvoval, aby následně přijal angažmá v orchestru vídeňského Burgtheatru. Dlouho tam však nepobyl. Zjistil totiž, že dudy v podnicích vídeňského Prátru dokáží být mnohem lukrativnějším nástrojem, než triangl ve vídeňském národním divadle. Tak pro něj započala kariéra slavného chodského dudáka.

Tylova divadelní společnost na podzim roku 1842 čirou náhodou hostovala v Plzni. Tam se Josef Kajetán Tyl seznámil se Švejdou, který koncertoval v Měšťanské besedě u příležitosti oslav uvaření první várky originálního plzeňského piva vyhlášeným bavorským odborníkem Josefem Grollem. Oba muži k sobě okamžitě nalezli vřelé sympatie. Švejda u piva Tylovi mimo jiné vyprávěl i o svém balkánském turné, na které ho pozval známý istambulský milovník umění Abdul Jebl Bej. Švejda v tamních harémech nějaký čas doprovázel břišní tanečnice hrou na dudy, se kterými prý sklízel obrovské úspěchy. Z této doby neváhal po půlnoci přidat i několik poněkud choulostivějších historek. Tyl později dotyčným dámám přidělil role Dorotky a princezny Zuliky. Není bez zajímavosti, že pro postavu víly Rosavy nalezl Tyl inspiraci ve Švejdově matce Rosálii Švejdové. Ta většinu času trávila v lese sběrem různých údajně léčivých bylin. Ve svém okolí byla vyhledávanou bábou kořenářkou a nikdo o ní jinak neřekl než ta stará čarodějnice. Ve vsi se také proslýchalo, že se jí Václav narodil jako nemanželský. Další typicky české postavy Tylova dramatického konfliktu, ovšem naprosto smyšlené, jsou věrný přítel Kalafuna a mazaný podvodník Vocilka, mezi kterými se ve hře Švanda neustále zmítá.

Když se Švejda dozvěděl, že se o něm Tyl chystá napsat divadelní hru, tak ho z vrozené skromnosti požádal aby raději pozměnil jeho jméno i rodiště. Tyl se mu, ač velice nerad, snažil vyhovět a drobně poupravil Švejdovo příjmení. Strakonice se v názvu hry ocitly celkem náhodně. Autor je zvolil jenom proto, že se měly stát příští štací Tylovy divadelní společnosti. Namísto pocinovického dudáka tak vstoupil do povědomí českého národa dudák strakonický. Švejda svého unáhleného rozhodnutí prý později z lásky k rodnému Chodsku upřímně litoval.