Teď, když máme, co jsme chtěli…

…jak se to zpívalo na prvního máje, MDŽ, 9. května a dalších vhodných příležitostech. Vánoce byly výjimkou.

Ne však všichni chtěli to samé, ti co chtěli něco jiného, nezpívali. Bylo jich dost.

Teď však máme to, co jsme mít nechtěli a mít nemuseli. Jenže, každý je svého osudu strůjce a tak jsme si to sami ustrojili. Je s podivem, nejsme národ blbů, že jsme se z minulých chyb nepoučili. Někteří z nás tu chybu v roce 1948 ještě zažili, škoda, že mnozí z nich se nepoučili. A tak máme co jsme nechtěli, ale si zasloužíme.

Zkusme se tedy z minulých chyb poučit, snad ještě není pozdě.

Všechno začalo ještě za války, tedy té velké, druhé, návštěvou prezidenta-neprezidenta v anglickém exilu do Moskvy. Před emigrací na prezidentský úřad abdikoval, přesto byl jako prezident v exilu chápán a považován. Přesto, že jsme měli se SSSR smlouvu o pomoci, nepomohl nám, právě naopak uzavřel dohodu o neútočení a rozdělení Evropy s Hitlerem. Pravdou je však i to, že jsme o pomoc nepožádali. Dokud byli Hitler se Stalinem kamarádi, Hitler měl západní Evropu a Stalin ukrojil z evropského koláče území od Baltu až po Černé moře, bylo vše v klidu a SSSR byl na straně našich nepřátel. Každý z nich vládl po svém.

Jenže Hitler potřeboval území pro svůj, rozuměj německý, národ, tedy alespoň dle propagandy, a tak zahájil Drang nach Osten, přepadl SSSR. Někteří historici tvrdí, že tak předešel Stalinem připravované invazi na západ, tedy do Hitlerovy tisícileté říše, já si však myslím, že to tak nebylo. Lační vlády a nových území byli oba, jen Stalin na válku nebyl vůbec připraven, tedy na válku se silným soupeřem, se slabým neváhal. Takže se barvy na šachovnici prohodily a Stalin byl Hitlerův nepřítel, měli jsme tedy nepřítele společného. To však zdaleka neznamenalo, že je náš přítel. Protože jsme byli na stejné straně barikády a totální vítězství Hitlera nehrozilo, bylo třeba připravit Evropu na poválečné uspořádání. V SSSR byli komunisti, v Anglii s prezidentem exilová vláda. Přesto, že Benešovi návštěvu v Moskvě tehdejší anglický ministerský předseda rozmlouval, on nedbal a do Moskvy vyrazil. Cílem bylo poválečné uspořádání ČSR. Představy komunistů, shodné se Stalinovými, byly dost odlišné od představ, přání vlády v exilu. Beneš byl slabý, už tehdá vážně nemocný, to ho však neospravedlňuje, a přistoupil na dost odvážné přání Gottwalda na poválečný systém v ČSR. Především komunistům vadila strana agrární, tenkrát nejsilnější a kolektivizací dle ruského vzoru nikoliv oslněná. Proto musela být eliminována. Komunisti si nárokovali klíčová ministerstva, neprosadili min. zahraničí, to uhrál Beneš pro Jana Masaryka, min. vnitra však ne. Ve zbytku to bylo kolosální vítězství komunistů potvrzené po osvobození Košic a tak nazvané Košickým vládním programem. Začátek éry rudé.

Po válce se komunisti hbitě usadili v nových ministerstvech, především vnitra, kde jejich ministr rychle ztrácel zábrany a směřoval zemi k totalitě ruského vzoru. Došlo to tak daleko, že už komunisti byli v sedle tak pevně, že Gottwald otevřeně řekl, že se do Moskvy jezdí učit, jak demokratickým stranám zakroutit krkem. Ani tohle vážné varování nevzal Beneš vážně a komunistům prakticky nechal volnou ruku k zakroucení krkem. Poté, co už byla nestoudnost komunistů nepřehlédnutelná, v Praze si klidně vyměnili vedení policie dosazením svých soudruhů a vytvořili vlastní armádu Lidových milicí, podala demokratická část vlády na protest demisi. Jen jeden hlas jí scházel, hlas Jana Masaryka. Ten věren slibu svému otci, že bude Beneše podporovat, demisi nepodal a tak vláda ze zákona padnout nemohla. Bylo to jeho selhání, selhání politika. Jako člověk se zachoval správně. On však byl ve službě národu, tedy především politik, který musí dopad svých rozhodnutí znát. Bylo tedy jen na Benešovi, zda demisi přijme a on ji slabošsky přijal. Sestavením nové vlády pověřil Gottwalda. To bylo pro komunisty historické vítězství, protože jejich vyhlídka na úspěch v blížících se volbách byla zatraceně mrňavá.

Pak už to nabralo rychlý spád. Říkali tomu vítězství dělnické třídy. Na svoje dušování, že přeci nechtějí vzít ševci jeho kladívko, Gottwald rychle zapoměl a tak mu vzali i verpánek. Když nesouhlasil, šup s ním do ťurmy. Poslední překážkou k absolutní moci byla ČSSD a tak ji nasazeným soudruhem zevnitř násilně sloučili s KSČ. Cesta k procesům se zrádci lidu i ve vlastních řadách, jak si přáli sovětští poradci, tlampače Stalina, byla otevřená. Vedoucí úloha KSČ byla daná ústavou a tak KSČ řádila dle libosti a bez zábran. Ostatní už známe nejen z vyprávění babiček.

Co nám tedy nabízí tato historie k poučení.

Především, komunistům se nedá a nedoporučuje věřit. Komunisti nejsou spolehlivý partner, dneska uzavřou smlouvu s chórem andělů, protože se jim to hodí a zítra proti nim vytáhnou do pole s ďáblem, protože se jim to hodí. Jejich cílem jediným je dosáhnout moci, jedno jak a jedno s kým, vždyť účel přeci prostředky světí. Podepsali jsme smlouvu, dohodli jsme u kulatého stolu něco? Ale, prosím vás, vždyť je to jen papír, který snese všechno a slova, která odnáší vítr. Lži, podvody, sliby všeho líbivého, únosy, teror i vraždy jsou jejich výrobními prostředky, jak to definoval jejich guru Marx. Leninova doktrína užitečných idiotů platí, je jejich zákon. Jejich pravá tvář se ukáže, když se k moci dostanou a to už je pozdě.

Analogie se současností? Prosím.

Po převratu, o nějaké revoluci, byť sametové, nemůže být řeč. Když jim došel dech pokorně se osudu odevzdali, ale jen přechodně, jinou možnost neměli. Bát se nemuseli, času na přípravu měli dost, prostředků, know-how i moci také, takže si ten převrat sami zorganizovali a tak si kontrolu nad vývojem podrželi, jak to otevřeně napsal jednomu mému známému soudruh z Košic-jaká náhoda:

Vašku, ja som vedel že ŠTB a KGB to pripravovala, ak sme sa stretavali v konšpiračnom byte, tak mesiac pred prevratom sa ma pytal kolega z ŠTB, źe aký mam názor na Stalina a ja som povedal, že Stalin vyhral vojnu, tak mi už nedavali informácie kto, Jak, len ako vedúci na podniku som mobilizoval aby ľudia išli demonštovať aj s predsedom strany …ale ľudia nechceli..v Prahe už 2 tyždne bol prevrat a v BA tyžden len východne Slovensko nie a nie..tak čo Ti mám povedať..asi len to čo, povedala Češka z fed.zhromaźdenia, zlatí študenti… všetko ide podľa plánu, len mladá generacia hlupych Židov si neuvedomila že doteraz bolo v Kremli 99 percent Židov a teraz ani jedna tisicina.. Putin je chlapik, on to vedie dobre.. a musi prísť zas generácia mudrych Židov a preto aj USA sa rozpadne ako ZSSR.. a dolar padne..už nie sú svetova veľmoc ale…zas vstanu ako Rusko z popola a EU bude len ich Europsky Kalifat ale oni to ešte nevedia, dozvedia sa až bude neskoro…Čau a dík…
(Poznámka: opravil jsem jen pravopisné chyby, jinak je text originál.)

Pro budoucnost dalších světlých zítřků se pojistili, nikomu z jejích protagonistů se nic nestalo, směšný „proces“ s jedním z největších a nejhorších estébáckých mlátiček z „Domečku“ skončil jeho smrtí bez odplaty, protože se ho nepodařilo k soudu dostat, slavný kašpárek národa Milouš Jakešovic si užíval „zaslouženého“ důchodu a veřejně litoval změny s tím, že nám bylo za socialismu bez lidské tváře líp. Do rozhodujících pozic pozvolna a nepozorovaně propašovali své koně a tak se pomalu dostávají ke kormidlu. Do čela organizovaného protestu potřebovali figuru nezatíženou, diskriminovanou režimem, ale takovou, která nechce s komunisty bojovat a našli ji. „Nejsme jako oni“ se velmi dobře ujalo a iluzorní „Láska zvítězí nad nenávistí“ byl doplněk uklidňující. Těch, co pochopili, že nejsou oni jako my a tak nějaké smírné řešení je iluzí, bylo málo a nikdo je v euforistickém oblouznění vážně nebral. Protože to byl slušný člověk a humanista, leč bez představy o řízení státu, byl závislý na poradcích a to byli jen ti, kteří vládli dřív a tak techniku vládnutí ovládali. Soudruzi jen změnili barvu a narostla jim křídla modrých ptáků.

Další krok už byl zarudlejší. Líheň Prognostického ústavu měla zásobu „odborníků na obranu demokracie“, které postupně dosazovala a když úkol splnili a už se nehodili, klidně je poslala do šrotu. Další hradní pán na svou příležitost čekal dlouho, pečlivě byl na ni připravován a dočkal se. Už silně nakažený zarděnkama, ale pořád ještě aspoň slušně vystupující. Jen se zapoměl přetvařovat a jak bylo zvykem, klidně pero ukradl.. No, byl to přeci jen jenom člověk.

Třetí garnitura už tolik ohledů nebere. Bývalý estébák a dotační podvodník byl předsedou vlády, na Hradě seděl bývalý komunista, který se už sympatiemi k tomu tam dubisku netajil a od Číny se chce mnohé učit. Zákony vlastní země nerespektuje a v rukavičkách nejedná. Jeho projev kopíruje ulici a tak je ulicí oslavován. Jiného si jako předsedu vlády nepřál, protože by se mohlo stát, že by demokratické křídlo mělo v parlamentu velké slovo a tak by se mohl dobře nastavený směr k východu korigovat. Komunistická strana, přestože je oficiálně prohlášena za stranu zločineckou, byla v parlamentu a díky promyšleným machinacím Hradu s estébákem rozhodovala i ve vládě. Cítila se tak jistá, že si kladla dříve nepřijatelné požadavky a její bývalá oběť ČSSD, vzdor dřívějšímu tabu spolupráce s komunisty, strčila zvolna hlavu do tlamy šelmy, když s nimi vládla za cenu značných ústupků. Vše pěkně zahaleno do roušky nespokojenosti veřejnosti s vládní krizi, které už to je v podstatě jedno, jen se ještě část národa brání vládnutí s komunisty. Ale i na to si zvykne a komunisti na pilu přitlačí. A přitlačili, drželi ji nad vodou a pod krkem. Zvolna, ale trvale, nejprve v malých krůčejích, postupně se krok prodlužuje a spěje ke sprintu. Úplně stejně jako před 80 lety. Jen trochu jinou technikou, dneska už máme komunistické strany čtyři, ano čtyři. Mají líp políčeno, než po válce, když byly jen dvě. Každá z nich čeká jen na zapísknutí vůdce a jako jeden muž stečou hradby demokracie. Za 36 let už jsme něco vybudovali a tak bude zase co krást. Nezapomněli, co se jejich předci v Moskvě naučili, jen to zdokonalili. Podřezávat krky budou jinak, ale budou. Euforie, že po posledních volbách zmizeli do propadliště dějin byla hodně krátká, už jsou zase na cestě k Rudým zítřkům, pomalu, ale jistě a jako dřív, spojí se s každým, kdo jim jako užitečný idiot pomůže, aby ho v cíli hodili přes palubu krokodýlům.

Historie bývá matkou budoucnosti.

Přeci nevezmeme ševci jeho kladívko.