O Božích úmyslech

Onehdy jsem se svěřil své manželce s problémy, které mě v poslední době čím dál více znepokojují.

Rázně mě však odbyla:

„Tvoje starosti, dědku, bych tak chtěla mít!“ 

Usoudil jsem, že asi bude rozumnější podělit se o ně s vámi, milí čtenáři, a doufat, že u vás naleznu více pochopení.

Nejsem nijak přehnaně věřící, přesto mi ale nedá neklást si otázku: Co si Bůh od stvoření člověka vlastně sliboval a jakými úkoly ho na světě pověřil? Už před pěti sty lety si mistr Leonardo da Vinci povšiml, že někteří lidé své životní poslání zredukovali na pouhý příjem potravy a následné vyměšování. Nechce se mi věřit, že by pouze toto mohlo Boha plně uspokojit. Podle mého laického názoru Bůh přinejmenším očekává, že jím stvořená lidská bytost po sobě na zemi zanechá nějakou výraznější a trvanlivější stopu, než jen jímku plnou výkalů. Pouhý fakt, že většinu lidí obdařil o něco větší mírou inteligence než ostatní živočišné druhy, by toho mohl být jasným důkazem. Otázkou zůstává, jakou má mít tato stopa velikost a jak dlouho by mělo trvat, než zavane. Hledání odpovědí mi bohužel komplikuje manželka neustálým úkolováním v oblasti domácích prací.

Bůh určitě od každého nevyžaduje něco tak kolosálního, jako je například objev léku proti rakovině nebo to, že se jeho činy vryjí do paměti lidstva na celá tisíciletí. Tím, že každému z nás věnoval více či méně talentu a tvůrčích sil, do určité míry předurčil i velikost a trvanlivost stopy, kterou by měl být schopen člověk po sobě zanechat. Domnívám se, že Bůh není ani tak úzkoprsý, aby striktně po našich skutcích požadoval jevit se z morálního hlediska veskrze pozitivně. Jinak by nemohly být učebnice dějepisu plné různých vládců, vojevůdců a jiných oslavovaných osobností, jejichž stopy v dějinách lidstva jsou převážně ve formě stovek, tisíců anebo dokonce milionů mrtvých. Je tedy třeba připustit, že i nějaké ty negativní stopy mohou být Bohu určitým způsobem milé.

Sebekriticky přiznávám, že coby samouk nepatřím v teologii zrovna mezi ty úplně nejšpičkovější odborníky. Přesto si ale troufám tvrdit, že pánubohu vzhledem ke skromným možnostem, kterými mě do života vybavil, bohatě postačí, když svoji stopu vtisknu pouze do vědomí svého bezprostředního okolí, a to i na relativně krátkou dobu. A už vůbec by nemělo vadit, pokud na mne budou lidé vzpomínat jen jako na nerudného, vrtošivého staříka. Hlavně, že jen tak lehce nezapomenou.