Mariáš

Zajímavosti z historie Chodska

Ač se o tom historické prameny příliš nezmiňují, pravdou je, že Chodové byli odjakživa vášnivými karbaníky. Kdy a jak se karty na Chodsko dostaly se s určitostí neví. Co je ale jisté, že do Evropy je přes Itálii a Španělsko přinesli Saracéni. První písemná zmínka o popularitě karetních her se objevuje v roce 1376, kdy je italské město Florencie vyhláškou zakázalo pod hrozbou přísných trestů. Z mnoha typů karetních listů byly pro střední Evropu, tedy i pro Chodsko, dlouhou dobu typické karty německého typu ve verzi Vilém Tell. Namaloval je kolem roku 1835 maďarský malíř József Schneider a s jejich produkcí začala vídeňská firma Ferdinanda Piatnika v roce 1848. V této výtvarné verzi jsou na esech vyobrazeny alegorie čtvero ročních období a na kartách spodků a svršků postavy ze stejnojmenného dramatu Friedricha Schillera. Samotný Vilém Tell je namalován na kartě žaludského svrška. Český, nebo chcete-li také pražský vzor, vyráběný dodnes pražskou pobočkou Piatnik, s.r.o., připomíná salzburský typ, kde spodci a svršci drží meče či hole a v případě zelené barvy hudební nástroje. Tyto karty mají stejně jako u německého typu na žaludovém esu zvíře, ale jejich sada se skládá pouze z 32 karet. V Čechách se používají výhradně karty jednohlavé, kdežto na Moravě se častěji setkáváme s kartami dvouhlavými.

To co je dnes považováno za hazard, bývalo dříve pro Chody ušlechtilou zábavou, provozovanou prostým lidem i vesnickou honorací, a to včetně pana faráře. Nejoblíbenější karetní hrou je dodnes na Chodsku mariáš ve všech jeho herních variantách. Název hry pochází z francouzského mariage, znamenající svatbu. Označovala se tak hláška, tj. svršek (ve francouzském karetním typu dáma) a král stejné barvy v ruce téhož hráče. Zámožní sedláci holdovali mariáši licitovanému, kdežto podruzi a chasa preferovali spíše mariáš lízaný. Při nadbytku zájemců o hru se hrával pauzírák, při kterém se hráči pravidelně střídají.

Pro chronický nedostatek hotovosti se výhry často vypláceli v naturáliích nebo částech oblečení, ale někdy byl dokonce v sázce celý grunt. V rámci chodské jurisdikce byly dluhy z karet považovány za dluhy čestné a za jejich neuhrazení hrozila dlužníkovi ztráta občanské cti, které si hrdí Chodové odjakživa cenili více než vlastního života. Nemohl-li dlužník dostát svým závazkům, řešil to například tak, že se nechal naverbovat, v krajním případě sáhl po střelné zbrani nebo kusu provazu. Pro děti a manželku bývalo nemilým překvapením, když jim hlava rodiny ráno oznámila, že se stěhují, neboť jí předešlého večera nešla karta. Zajímavé pro někoho může být, že nepoctivou hru Chodové nikterak veřejně neodsuzovali. Lstivost totiž patřila od nepaměti k jedné z mnoha předností chodských bojovníků. Co ale Chodové při hře bytostně nesnáší, je kibicování. Ostatně Chodové si nikdy do ničeho nechtěli nechat mluvit.

Řekne-li se dnes při kartách o někom, že “hraje jak ponocnej”, je to považováno za osobní urážku. Původně se ovšem jednalo o lichotku. Bartoloměj Ponocný z nejjižněji položené chodské vesnice Pocinovice ve své době patřil ke špičkovým mariášníkům a mezi chodskými, dá se říci poloprofesionály, byl uznávanou celebritou. V hospodách po celém regionu nejednomu sedlákovi při kartách důkladně vyprázdnil kapsu. Proto když si přisedl k hracímu stolu většině přítomných neznámý člověk a někdo, kdo ho znal, o něm prohlásil, že hraje jak Ponocný, mělo to být pro ostatní varováním, že se jedná o velice zdatného, a proto pro ně nebezpečného karbaníka. Na tomto příkladu je jasně vidět, jak bývají historická fakta často překrucována.