Medvědí kaple

Zajímavosti z historie Chodska

Soužití Chodů s medvědy brtníky probíhalo po stovky let celkem bezkonfliktně. Konkurovali si sice v brtnictví, tj. ve vybírání medu z brtí s hnízdy divokých včel, ale na druhou stranu medvědi pomáhali Chodům při ostraze jim svěřeného Královského hvozdu, neboť jejich přítomnost odrazovala všemožné pytláky, zloděje dřeva a jiné nevítané návštěvníky lesa. V Čechách žijící poddruh medvěda hnědého (Ursus arctos arctos) dostal své jméno podle staročeského slova brť, což znamená dutinu stromu. Ke smůle Chodů byli na Šumavě tito medvědi v 19. století zcela vyhubeni. Tím posledním byla údajně medvědice, omylem zastřelená 4. listopadu 1856 poblíž osady Jelení adjunktem Hubertem Vacátkem, považujícím ji v lesním šeru za stařenu, sbírající v panském lese chrastí. V úředním hlášení je uvedeno, že se původně mělo jednat pouze o v té době běžný varovný výstřel. Kladný vztah Chodů k medvědům se odráží i v mnoha chodských pohádkách, kde je “nedvěd” prezentován jako prostoduché dobračisko, na rozdíl od mazané lišky. Zdánlivě dobromyslný vzhled medvědů je způsoben tím, že mají, na rozdíl od některých jiných druhů živočichů, slabě vyvinuté obličejové svaly a tedy i nevýraznou mimiku, signalizující změnu nálady.

Pro slavnou scénu s medvědem našel inspiraci autor libreta k Prodané nevěstě Karel Sabina při své návštěvě Boženy Němcové, která společně s manželem na Chodsku nějaký čas pobývala. V Draženově o masopustu ho pobavil jakýsi chasník, převlečený do medvědí kůže. Sabina si zřejmě neuvědomoval, že se lidé takto převlékali jenom proto, že už se v té době živí medvědi na Chodsku prakticky nevyskytovali. Na rozdíl od libretisty na tom však Chodové neshledávali nic tak mimořádně komického. Může to být také jeden z důvodů, proč chodské ochotnické divadelní spolky dosud nemají Prodanou nevěstu ve svém repertoáru.

Medvědářství, jak se veřejnému předvádění cvičeného medvěda odborně říká, mělo na Chodsku mnohasetletou tradici. Schopnost vzpřímené chůze, při které medvěd našlapuje na celé chodidlo, považovalo obecenstvo za tanec, který měl medvěd k jeho obveselení parodovat. Metody výcviku však bývaly velmi tvrdé a cvičení medvědi se často ocitali ve špatném zdravotním stavu následkem stresu a podvýživy, způsobené obroušením nebo dokonce vytrháním zubů.
Nejstarším historicky doloženým chodským medvědářem je Matěj Sazama z Klenčí, který na podzim v roce 1598 a ještě na jaře následujícího roku předváděl svého medvěda Hanibala v Praze na Kozím rynku, kam ho prý chodil obdivovat i císař Rudolof II. se svým doprovodem. Podle dochované knihy hostů Hanibal přespal zimu v hostinci U Malířů nedaleko Karlova mostu.

Medvědí stopu nalezneme na Chodsku i v lidové sakrální architektuře. Nedaleko osady Liščí, na vrchu zvaném Lišák, stojí poutní kaple svatého Bernarda, místními nazývaná Medvědí kaple. Nechal ji koncem 18. století postavit rodák z Červeného Dřeva Jiří Kolbek, sedlák německé národnosti, a to pod tlakem výčitek svědomí a domažlické pobočky Českého cechu medvědářů. V neděli navečer 6. června roku 1787 pálenkou již značně ovlivněný Kolbek koupil na jarmarku ve Všerubech od neznámého člověka starého vysloužilého medvěda, kterého dotyčný původně vedl do hyršovské pohodnice k rasovi na utracení. Tímto furiantským gestem hodlal Kolbek zapůsobit nejen na svoji manželku a sousedy v rodné vesnici, ale proslavit se i v širším okolí, což se mu koneckonců podařilo. Večer na cestě k domovu se medvěd začal vzpírat a odmítal pokračovat v cestě, neboť zřejmě vycítil, že se naopak od svého původního domova vzdaluje. Kolbeka to tak rozlítilo, že začal medvěda pobízet dřevorubeckou sekerou, kterou jako bojácný člověk nosil neustále při sobě. Vlastenecky založené prameny uvádějí, že se jednalo o chodský čakan. I když některé údery sice notně podnapilý Kolbek vedl i proti vlastní osobě, krvavý incident nebohý medvěd stejně nepřežil. Městský chirurg Neumaier v bavorském Furt im Wald, kam se Kolbek dostavil druhý den ráno na šití, později tvrdil, že z jeho omamně svěžího dechu se dalo odhadovat ještě tak na tři promile. Po vystřízlivění se silně věřící Kolbek na důkaz svého pokání pustil do stavby kaple, která měla lidem připomínat tuto pro něho politováníhodnou událost. Jak už to v životě bývá, církevní činitelé později podstrčili poutníkům svoji vlastní verzi příběhu. Určitě se tam někdy zajděte podívat.