Potíže s mateřštinou

Upřímně přiznávám, že během mé školní docházky nepatřil český jazyk k těm tehdy vyučovaným předmětům, ve kterých bych nějak výrazně prospíval. Přestože učitelé hodnotili mou znalost mateřského jazyka jako dostatečnou, často se stávalo, že jsme si s rodiči ne vždy dokonale rozuměli. Útěchou mi bylo, že s problémem vzájemného porozumění se nepochybně potýkaly již předchozí generace našich předků.

Občas mě vnoučata přemluví, ať jim něco zajímavého povím z dob mého mládí. Prý se tím náramně baví. Mně to zas až tak zábavné nepřipadá. Nedávno jsem jim například vyprávěl, jak mi maminka neustále vyčítala, že bych furt jen hnípal nebo někde lauzroval, místo abych šel domů a učil se. Věděla, jaký jsem douda, a tak měla neustále obavy, abych do něčeho nerycnul nebo nehamcnul a pak to nerozhamcal po tépichu. Také se zlobila, když jsem se před obědem tláskal a něco lemtal. To se ví, že jsem remcal. Tatínek mě napomínal, abych tolik nehulákal, když se o něco ramcnu, zatímco maminka se třásla strachy, abych z toho nezhebnul. Elent nastal, když rodiče zjistili, že v kině žmoulám drápu nějaké čůze, ba co víc, že si s ní strkáme jazyky do kebule.

Už ani nevím, proč mě napadlo požádat moji sedmnáctiletou vnučku, aby mi to přeložila do čenglištiny, což je prý jazyk dnešních teenagerů. Výsledek mě doslova šokoval. Posuďte sami:

Máma mě furt hejtí, že jenom chrápu nebo se někde flákám, místo abych byl doma a šprtal se. Ví, že jsem totální skibiďák, takže má nonstop bad vibes, že něco podělám. Taky ji triggeruje, když se před obědem cháluju a do sebe leju random drinky. Jasně, že jsem furt brblal. Táta mi říkal, že chill, když se někde fláknu, zatímco máma hned panika mode, že snad ragequituju život. Totálně cringe bylo, když zjistili, že v kině rizzuju nějakou typku, a ještě horší, že jsme měli full make-out session. Podle mého názoru je hlavním viníkem, že jsme dnes nuceni používat výrazy, kterým ne úplně nebo dokonce vůbec nerozumíme, mainstream. Ten nás jimi od rána do večera doslova krmí. To se samozřejmě týká i televizních obrazovek. Nebál bych se jejich počínání označit za genocidu českého jazyka.

Nedávno se manželka navlékla do outfitu a vyrazila na párty. Zklamání z toho, že se nejednalo o jí očekávaný raut, nevyvážila ani okolnost, že se tam setkala s několika celebritami z řad influencerů a youtuberů. Já v supermarketu u pokladny zažívám pokaždé pocit zahanbení, když je po mně kromě platby požadována jakási aplikace. Ta zatracená věc by se údajně měla nacházet někde v chytrém telefonu. Ten ale nevlastním. Usoudil jsem totiž, že v mém pokročilém věku už by nemělo smysl učit se s ním zacházet. Navíc neustále zapomínám nosit s sebou brýle, bez kterých bych na ta směšně malá písmenka stejně neviděl.

Nejsmutnější na celé věci je, že ač jsem rodilý mluvčí, bohužel někdy přestávám své ateřštině bez pomoci slovníku cizích slov rozumět. Přeze všechno netřeba propadat zoufalství. Vnoučata mi prozradila, že když oni něčemu nerozumí, jednoduše si to vygooglí. Moje dobře míněná rada na závěr:

Pakliže náhodou nebudete něčemu rozumět, taky si to vygooglete. A ještě něco. Pokud byste z toho náhodou měli mít černé myšlenky, zažeňte je jako já do kouta pomocí mindfulness. V českém překladu tuto metodu nejlépe vystihuje:

“Vys*at se na všechno.”